FORUM.CSLA.CZ

NEŽ JSEM SKOČIL PO ČTVRTÉ
Většinou jsme měli všichni něco odskákáno, než jsme nastoupili k brigádě. Já měl pět seskoků ve Svazarmu, ale cvičili nás všechny jako kdybychom byli úplní začátečníci. Přesto se nám předcházející zkušenosti hodily.

Všechno začalo pozemní přípravou na výsadkovém cvičišti. I když jsme byli fyzicky zdatní a z učiliště výtečně připraveni, byla to neuvěřitelná dřina, která nás tam čekala. Družstva byla rozdělena po 7 – 8 osobách a ke každému patřil jeden poddůstojník - instruktor. Seskoky z můstků byly snad největší řeholí, přes to že ten třetí, nejvyšší jsme z počátku nepoužívali. Nejprve nás naučili správné poloze končetin a nejen dolních. Potom začalo procvičování tak, že po každém dopadu jsme běželi 10 -15 metrů tam a zpět a zase seskakovali. To vše 8 – 10 x za sebou. Dále nás seznamovali s jednotlivými úkony na padákových houpačkách. Otočení vpravo a vlevo, prodloužení a zkrácení snosu, skluzy a řadu dalších cviků, zakončených odstrojením před dopadem do vody. Další výcvik jsme podstupovali na maketách letounu a v balonovém koši. Vrcholem byla příprava na trenažéru, kde se všechny prvky spojily jako při skutečném seskoku. Byly to velmi náročné záležitosti a ne náhodou tomuto zařízení výsadkáři říkali „ ptáko trh „ a věděli proč ?!

Teorii a popisu činnosti na letišti byly věnovány celkem jen asi dvě nebo tři hodiny. Mnoho času jsme strávili při nauce a hlavně praktickém balení padáku. Tam se nám, kteří již měli něco za sebou získané vědomosti a dovednosti hodily. Protože platilo: „ kdo má hotovo, má volno, dokud všichni nezabalí“. S Jardou Petříkem, mým parťákem jsme byli téměř vždy první hotovi a už jsme se před hangárem opalovali.

V předchozí vzpomínce jsem popsal srpen toho roku, byl nejen hektický co do událostí, ale také krásný a teplý. Všechno šlo velmi rychle. První seskok z balonu jsme absolvovali 24. srpna dopoledne. Balon visel v malé výšce nad prostějovským vojenským letištěm, jako veliká stříbrná bublina, upoután na lano navijáku, který byl součástí ruského nákladního automobilu ZIL. Přišli jsme z čáry strojení husím pochodem do jeho blízkosti a po čtyřech mužích na povel řídícího seskoku nastupovali do balonového koše. Na vysunuté sedačce nás již očekával pilot balonu – vysazovač. Po zakotvení karabin na ocelový hák jsme se posadily dva a dva čelem proti sobě a začal vzestup. Nahoru to šlo poměrně pomalu. Každý přemýšlel o svých pocitech a o tom co bude následovat. Seděl jsem u dvířek a věděl, že půjdu první. Vysazovač otevřel ve výšce 400 metrů dvířka a dal mi povel : „Připravit „. Pak následoval povel : „ Vpřed“. Nadechl jsem se jako bych skákal do vody a vyskočil, odpočítal předepsané tři vteřiny a provedl kontrolu vrchlíku. To co jsem však uviděl moc jako otevřený padák nevypadalo. Náhlý poryv větru mne hodil směrem k lanu na kterém byl balon upoután. Můj vrchlík napůl přepůlen, klouzal po černým tukem namazaném laně po dobu několika vteřin, než se od něho oddělil. Po přistání bylo jasné, že tento padák na rozdíl ode mne „ doskákal“. Vzhledem k jeho stavu jej bylo nutno vyřadit. Svoji úlohu splnil, dostal mne bezpečně na zem. Druhý den jsme si vše vyzkoušeli z letounu An -2. Znal jsem jej ze Svazarmu a vše proběhlo bez rušivých událostí. Následujícího dne jsme skákali z balonu v noci. Byl to můj první noční seskok v životě a proto zůstal ve vzpomínce jako jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec. V temné sobotní noci zářilo město Prostějov pod námi svými světly, jako doutnající oharky ve skomírajícím ohništi. Všude bylo ticho, jen jemné šumění větru, který se otíral o lana závěsného systému, dávalo tušit co bude následovat. Po výskoku se padák s plesknutím otevřel. Osvítil jsem baterkou jeho naplněný vrchlík a opět prožíval nádherný pocit vítězství nad tím co mnozí nazývají strach. Ano měl jsem jej a potom ještě mnohokrát v životě. Ale naučil jsem se jej ovládat a bránit se pocitu ochromení, ke kterému mnohé lidi přivádí. Tak jsem se stal vojenským výsadkářem.

Mám za to, že je na místě poděkovat Čejenovi za jeho příspěvky, kterými beze sporu oživuje vzpomínky na tvrdou a náročnou službu u výsadkového vojska. Díky jemu, jsme znovu bezmála po 40-50 létech vzpomínkově opětovně vtažení k naším útvarům, kde jako vojáci základní služby jsme s hrdostí nosili červený baret a na saku uniformy paraplacku.

Jeho pocity, které zažíval u svého prvého nočního seskoku, jsou zcela totožné s pocitem, který mě rovněž u prvého nočního seskoku na prostějovském letišti provázel, byť to bylo o 8 let později.

Jack