Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se sešlo více důvodů, proč zřídit v rámci armády nového státu železniční vojsko. Jednak tu bylo dědictví rakousko- uherské armády a ruských legií, nemluvě o zkušenostech z dalších států, jednak přinesly důležité podněty dobové dopravní poměry – jiný výkonnější dopravní prostředek než železnice pro přepravu vojska neexistoval. Železnice bylo nutno udržovat v dobrém stavu i v míru pro civilní potřeby a nepochybovalo o tom, že je nezbytné mít pohotově jednotku, která bude schopna železnice a dopravní prvky s ní související rychle stavět, opravovat, udržovat na nich provoz a v případě potřeby je i ničit.
Železniční vojsko se začalo utvářet již koncem roku 1918 z důstojníků a vojáků, kteří dříve sloužili v železničních jednotkách rakousko-uherské armády. Za sídlo nedlouho poté utvořeného železničního pluku byly vybrány Pardubice, které mohly poskytnout ubytovací prostory, nacházely se na křižovatce důležitých železničních tratí a řeky protékající městem nabízely možnost výcviku vojáků v překonávání vodních toků apod.
V počátcích své existence musela jednotka překonávat řadu potíží, jež plynuly z nedostatečného technického vybavení, nechuti vojáků těsně po válce sloužit v armádě a v malém počtu odborně připravených důstojníků, kteří raději hledali uplatnění v civilním prostoru. Všechny překážky se časem podařilo víceméně odstranit, a tak československý železniční pluk v meziválečném období představoval útvar, který byl nejen připraven plnit válečné úkoly, ale také pomáhat civilnímu obyvatelstvu při různých neštěstích a živelních katastrofách, například při požárech a povodních, a provádět opravy železničních tratí a mostů, a to často za velmi těžkých podmínek a v časové tísni.
Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nacisté železniční vojsko zrušili, ale hned po osvobození jej jeho bývalí příslušníci obnovili a vrátili jej k původní činnosti. Po únoru 1948 došlo k určitým personálním změnám a také vzory se začaly hledat jinde, totiž v Sovětské armádě, což nemuselo být vždy přínosem. Železniční vojsko si nicméně udrželo velmi vysokou úroveň výcviku, průběžně se zlepšovalo jeho technické vybavení, s jehož pomocí vojsko dokázalo plnit úkoly, na které by civilní organizace nestačily. Nejednalo se již jen o opravy a provizorní stavby, ale také o stavby stálých mostů či náročné konstrukce některých budov. Vojenští železničáři také stále dokázali poskytnout potřebnou pomoc při živelních katastrofách a v případě potřeby zajišťovat určité hospodářské úkoly. Jejich přínos národnímu hospodářství byl nezanedbatelný.
V druhé polovině 20. století proběhla celá řada organizačních změn, rozvíjela se odborná příprava na úrovni vojenských středních i vysokých škol, docházelo k restrukturalizaci vojska a jeho rovnoměrnějšímu rozmístění po území republiky. V rámci profesionalizace Armády České republiky se však již s jednotkami podobného typu nepočítalo. K 31. březnu 1994 byla činnost českého železničního vojska ukončena.
Reprezentativní publikace formátu A4 s pevnou vazbou, 252 stran, 173 vyobrazení a 5 tabulek, vydalo nakladatelství NADATUR. Za cenu 790,- Kč si ji můžete zakoupit nebo objednat na adrese:
NADATUR, Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1, tel. 224 224 747, info@nadatur.com