HISTORIE ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO 1. I 2. SVĚTOVÉ VÁLCE - ČÁST 1

Permanent Linkod FORUM.CSLA.cz v 29 zář 2014, 21:30

HISTORIE ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO 1. I 2. SVĚTOVÉ VÁLCE - ČÁST 1
ÚVOD
Současně se vznikem samostatného Československa se začaly konstituovat i jeho ozbrojené síly. A je zajímavé, že díky tomu, že na rakousko-uherských válečných lodích sloužilo velké množství občanů z území, která se stala novým státem, vzniklo i naše říční námořnictvo nebo snad lépe nazváno loďstvo. Nemám v tom úplně jasno a tak občas použiji ten či onen termín.

Jeden z mých kolegů námořníků kdysi v jedné své práci napsal, že v dobách kdy chlapi ještě byli chlapi, byli námořníci ze všech chlapů ti nejchlapovatější. Jako člověk studující dějiny se námořním událostem nemohu vždy vyjmout, a myslím si, že s těma nejchlapovatějšíma chlapama má možná pravdu, aniž bych jakkoliv snižoval význam jiných druhů vojska. Zde je to o ČSLA, tak možná pro mnoho zde vstupujících bude to, co dále budou číst překvapením a novinkou.

Prosím, aby bylo bráno v potaz, že do mého článku, který jsem vypracoval na přímý popud právě kolegy, který používá pseudonym Destroyman a tak jsem jej po vypracování poslal právě jemu k redikci a jeho doplňky jsem do práce vložil. Protože nemáte možnost studovat diskusi pod článkem, se souhlasem diskutujících jsem to nejzajímavější do článku vložil také a vždy tedy uvidíte, kdo a jak přispěl.

Kapitola první: PÁR SLOV O VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉHO NÁMOŘNICTVA JEHO VÝVOJ DO ROKU 1939.
Je zajímavé, že vnitrozemský stát jako bylo v říjnu 1918 vzniklé Československo, se dopracovalo k založení a dlouhé desítky let s přestávkou vyvolanou Druhou světovou válkou, provozovalo říční námořní síly. Pravda je, že to nebyl pro naši armádu nosný druh ozbrojené složky, ale byla to úžasná historie, která vytvořila generace skvělých vojáků, kteří se na svoji zbraň, pokud to tak můžeme nazvat, dívali a pokud ještě žijí, dodnes dívají s pýchou a hrdostí, nebyli totiž jen tak ledaskdo.
I když nerad, ale zde to asi tak úplně neplatí, musím uvést, že základem tradic našich námořních sil působení československého „Námořního oddílu“, který byl vybudován našimi legiemi na Dálném východě. V tomto oddílu sloužila asi stovka mužů na pěti malých lodích, z nichž ledoborec Streljok byl dokonce ozbrojený 47 mm dělem. Takže to byla taková skoro válečná loď. Českoslovenští legionáři však nesloužili jen v klidné přístavní službě. Byli to bojovníci a proto se v srpnu 1918 se na Bajkalském jezeře zmocnili parníků Sibirjak, Burjat a Feodosia, ozbrojili je děly ráže až 100 mm, byly to údajně houfnice a pod velením ruského podplukovníka Ušakova podnikli v týlu bolševických vojsk ukázkovou obojživelnou operaci. Při návratu do Irkutsku palubní dělostřelci poručíka Bohuslava Všetičky přepadli palbou hlavní rudou bajkalskou základnu v přístavu Mysová, kde rozstříleli ozbrojený ledoborec Bajkal a nádraží plné vlaků, kde napáchali mnoho škod. To natolik otřáslo morálkou sil Rudé armády na tomto teritoriu, že její bojová sestava se v této oblasti zhroutila a poslední „rudé“ válečné plavidlo – ledoborec Angara – se vzdal. Byl silně vyzbrojený a dnes je to asi jediná dochovaná válečná loď, která – byť jen krátce - plula pod československou vlajkou. V té době disponovala dvěma 152 mm děly a čtyřmi kulomety. Od roku 1990 slouží jako muzeum v Irkutsku. Obrázek následuje:

Obrázek

V roce 1918 disponoval námořní oddíl dalšími plavidly ve Vladivostoku, šlo o dva parníky, ke kterým později přibyl i ledoborec.
Destroyman mi zde doplnil, že, cituji: „Těsně před odjezdem legionářů přibyly ještě dva malé parníčky, které sloužily jen krátce, ale v podstatě se dá říci (a výš jsem psal), že „ve Vladivostoku sloužilo až pět čs. lodí“ Pro zajímavost: Protože se Češi a Slováci setkávali s námořníky z opravdových velmocí (hlavně s Japonci, ale i s Brity a Američany), chtěli se jim podobat a mít i svou uniformu. Nu, nebylo jim přáno, zmohli se jen na klasické ruské fufajky, tedy známá modrobílá pruhovaná trička“. Tato plavidla se používala převážně k dopravním účelům.
A tak v době, kdy se Evropa dramaticky měnila, zanikaly staré státy a vznikaly nové a vítězové drancovali námořní síly poražených, došlo ke kuriosním situacím, které dnes už skoro nikdo nezná. Takže kromě lodí legionářských vlála československá vlajka také na několika lodích staré monarchie. V poválečném zmatku se námořníci chorvatské a české národnosti mimo jiných zmocnili bitevního kolosu SMS Radetzky a odpluli s ním z Italy kontrolované Puly k Američanům do Splitu v marné snaze zachránit loď pro nově vznikající Jugoslávii. Byl to skvělý nápad, skvěle provedená akce, ale tato pirátina nakonec byla zbytečná. Američané loď bez nejmenších skrupulí předali Itálii a na Jugoslávii zbylo jen dvanáct torpédovek.
Zde do toho vstoupil Destroyman a doplnil tuto zajímavost, cituji:
„No, bez skrupulí to nebylo. To bychom jim křivdili. Spíš naopak – připlutí Radetzkého Amíci přivítali dost pobaveně až přátelsky. Dokonce se Jugoslávcům pokusili pomoct. Dohodli se, že aby Italové nevřeštěli, ochrání obrněnec vztyčením americké vlajky a až rachot přestane, zase loď Jugoslávcům vrátí. Jenže problém se řešil v rámci zabavení CELÉ německé a R-U maríny ve Versailles a to byla jiná liga, než jakou kopali nějací Amíci kdesi ve Splitu. A ve Versailles se taky rozhodlo, kdo jakou loď přesně dostane. Pirátská akce se tudíž zdá naivní až zbytečná, ale zas tak zbytečná přece jenom nebyla. Češi a Jugoslávci totiž rozdali z Radetzkého sklad proviantu místním civilistům - což bylo hezkých pár desítek tun jídla a to bylo na konci roku 1918 hodně vzácné“.

Obrázek
SMS Radetzky, asi opravdu největší válečná loď, nad kterou kdy vlála československá vlajka.
Jak se monarchie rozpadala, rozpadala se i její marína a námořníci zahájili exodus domů do nových vlastí, ti naši do Československa. Jenže na rozdíl od pěchoty a jiných druhů pozemních vosk byli zvyklí na sebe navzájem a udrželi si jistou míru disciplíny. Námořní aktivity Čechů a Slováků v zahraničí způsobily, že jejich činnost musel někdo řídit.
Koncem listopadu 1918 začaly totiž přes Moravu do Prahy přijíždět transporty českých námořníků z Jadranu Některé tyto ešelony měly i několik set chlapů. Je logické, že jak se projíždělo Moravou a posléze Čechami, tyto oddíly se rozpouštěly tak, jak tito lidé viděli blížící se domovy, své rodiny a a příbuzné.
Ráno 25. listopadu 1918 však přijela pod velením fregatního poručíka Josefa Sládečka na dnešní pražské Masarykovo nádraží v plném počtu elita jadranských rebelů v podobě 1. praporu s názvem Adria, od 1. pluku československé námořní legie. Od námořnických transportů obdrželo pražské nádražní velitelství cennou materiální pomoc. Tito skvělí lidé si díky tomu, že si udrželi svoji dobrovolnou disciplínu, z války neutekli jak vagabundi, ale snažili se dopravit domů zbraně, střelivo a vojenský materiál. Pražákům tak díky nim přibylo do arzenálu:
- 5022 nových pušek,
- 36 těžkých kulometů,
- 5 koní a
- 242 beden nábojů po 10 000 kusech, tedy skoro dva a půl milionu nábojů.

Po čtrnáctidenní dovolené, která byla hromadně udělena všem námořníkům, se tito na výzvu, uveřejněnou 16. prosince 1918 v novinách, opět v naprosté většině přihlásili ve vršovických kasárnách k činné službě v hekticky vznikající československé armádě, v níž byl dosavadní „Námořní sbor“ 23. prosince 1918 přejmenován na „Námořní doplňovací kádr.“ Jak to divoká doba nesla, později byl přejmenován znovu, tentokrát na „Námořní těleso“.

Nevděčná role velet tomu chaosu připadla ve dnech 25. listopadu 1918 až 2. ledna 1919 třiadvacetiletému fregatnímu poručíkovi Josefovi Sládečkovi. Tomu byl sice na formujícím se ministerstvu národní obrany nadřízen čerstvý VII. (námořní) odbor, který zatím řídil z pověření Národního výboru od prvních dnů převratu námořní úředník ing. Antonín Valšík, ale spolupráce těchto složek nebyla zpočátku bohužel nijak valná. Josef Sládeček v lednu 1919 předal námořní doplňovací těleso kapitánovi francouzských legií Emilovi Konopáskovi, ale při jeho další organizaci pomáhal až do 30. června 1919, kdy odešel na dovolenou a potom do civilu, aby se vrátil ke studiu práv.
Faktem je, že jedním z prvních kroků po vzniku republiky bylo převedení příslušníků právě zaniklé rakousko-uherské maríny do řad běžné armády. Díky naší vlastní neschopnosti, hlouposti, krátkozrakosti – je to celkem jedno, co to bylo hlavně, z těchto velmi kvalitních bojovníků vznikl jeden prapor, předurčený ke změně na dělostřeleckou jednotku. Mělo to logiku. Na rakousko-uherských lodích naši nejchlapovatější chlapi sloužili právě jako dělostřelci, strojníci a v dalších technických funkcích.
Opěšalé námořní jednotky tedy například chránily ústí řek Ipeĺ a Hron před případným nájezdem maďarských hladinových sil. Boje na slovenském území se přitom staly nejdramatičtějším nasazením československých lodních sil v období první republiky, přestože vojáci bojovali jako pěchota.
Přitom asi mohlo být daleko lépe. V Budapešti totiž po rozpadlé monarchii zůstala silná a dočasně opuštěná Dunajská flotila, kterou si pod britským patronátem rozebraly nástupnické státy. Na každého něco zbylo, jen Československo nic nežádalo a tak nic nedostalo. Proč se nic nežádalo, není jasné, ale asi to bylo to, co jsem uvedl výše, tedy neschopnost, hloupost, krátkozrakosti a možná i závist a žárlivost. Stačilo pár měsíců, a bylo jasné, že se zbytečně zaspala velká možnost. Moji jedovatou zkratku tady doplním pečlivým Destroymanovým doplňkem:
„ Ono to bylo zase trochu složitější. ČSR jen vlastně vyhověla žádosti francouzské vojenské mise, podle níž měla být za celý tok Dunaje odpovědná Francie a asi tam hodlala zřídit silnou říční flotilu. Nu, trochu odvážný návrh a u ostatních velmocí přirozeně neprošel. Mezitím vypukl zmatek, kdy Jugoši od Britů z Budapešti nějaké lodě dostali, něco si vzali Rakušani a Maďarská republika rad operovala s tím, co v Pešti zbylo. Když byli komunisti v Maďarsku kaput, lodě se rozdělily podle nového klíče: „poražené“ státy (Rakousko, Maďarsko) dostaly hlídkové lodě, zatímco „vítězné“ státy (Rumunsko, Jugoslávie) mohly žádat o větší monitory. Nějaké staré monitory, které nikdo nechtěl, však v Budapešti zůstaly a ty měly být v Rakousku sešrotované. Nakonec si Maďaři dva monitory koupili – ovšem s podmínkou, že jeden bude přestavěný na říční bagr a druhý na ponton (nebo tak nějak, teď jsem línej to dohledávat). Tak se stalo, že se nového tisíciletí dočkal monitor Leitha/Lajta a Maďaři jej před pár lety překopali do podoby muzea v pseudohistorickém stavu“. Viz třeba zde: https://www.youtube.com/watch?v=Kwja7cPRFX8
Armáda bolševické Maďarské republiky rad zahájila mohutnou ofenzívu do nitra Slovenska a na Dunaji ji podporovala čtveřice monitorů s jednou ponorkou- sic!, zatímco československá strana měla doslova holé ruce. Našim námořníkům asi v těch dnech vztekem tekla voda ze zubů. Naštěstí v plzeňské Škodovce se povalovalo několik 90 mm protiletadlových kanónů, ze kterých byly na soutoku Ipeľu a Hronu narychlo vytvořené dvě pobřežní baterie obsluhované zkušenými bývalými císařskými dělostřelci. Po jedné krátké přestřelce se maďarské monitory stáhly a brzy obě strany uzavřely příměří.
Obrázek
Toto je to škodovácké dělo ráže 90mm, první těžká výzbroj opěšaných námořníků v bojích o Slovensko.
Ty kanóny jsou sami o sobě krásnou ukázkou improvizace, stejně jako celá naše tehdejší armáda. Zdá se, že kanony vz.12, byly připraveny pro účel, který není úplně jasný. Napovídá tomu i pro Škodovku netypická ráže 9 cm, v té době pro pouhou protiletadlovou obranu nezvykle velká. Výkon děla, především dostřel a účinek střely, vedou některé autory k domněnce, že se mělo jednat o kanony dvojúčelové, určené i k boji jak s hladinovými, tak i se vzdušnými cíly. První zmínku o protiletadlovém děle ráže 9 cm s délkou hlavně 45 ráží, nacházíme v kronice zkušebních střelnic zbrojního oddělení Škodových závodů. V roce 1914 byly pro námořnictvo nastřeleny dva kanony čísel 4 a 7. Znamená to, že bylo do roku 1914 vyrobeno a nastřeleno nejméně sedm kanonů plus prototyp. Počet vyrobených děl by odpovídal potřebě vyzbrojení jedné bitevní lodi. Když byla stavba obrněnce koncem roku 1914 zastavena, pro kanony se již zřejmě nenašlo uplatnění a byly prozatím uloženy ve skladech.
V krizovém roce války s Maďarskou republikou rad bylo nutno rychle posílit protiletadlovou obranu, a proto bylo rozhodnuto použít uskladněná námořní děla. Škodovka byla pověřena jejich úpravou a konstrukcí ložiště pro umístění děl do palebného postavení. První upravené kanony byly okamžitě odeslány na Slovensko, kde po vpádu Maďarů stále panovala napjatá situace. Zde tvořily výzbroj tří kombinovaných baterií, umístěných v Petržalce, u Komárna a nedaleko Štúrova. U Štúrova alias na soutoku Ipelu a Hronu, to byla ta první, jak bylo uvedeno v podkladech od D, že se dostala do přestřelky s maďarskými monitory. Jak napovídá jejich rozmístění podél toku Dunaje, bylo jejich hlavní úlohou zabránit očekávaným nájezdům maďarských říčních monitorů a boj se vzdušnými cíly byl až na druhém místě. Což také naplnily.
Protože se Maďarsko nároků na Slovensko nezřeklo ani po uzavření Trianonského míru, Republika Československá reagovala vytvořením svých vlastních říčních oddílů. Již v dubnu 1919 vznikl v Litoměřicích labský oddíl kapitána Pilného a o půl roku později v Bratislavě podobná jednotka kapitána Hudečka. Litoměřický oddíl měl charakter spíše dopravní, průzkumné a ženijní jednotky, bratislavský díky charakteru vodního toku na kterém měl působit se více blížil opravdové bojové jednotce.
Osobnost kapitána Zdenko Hudečka si zaslouží pár slov. Ale musím napráskat, že zde na mě Destroyman šetřil. Napřed fotka:

Obrázek

Zakladatel dunajského oddílu Zdenko Hudeček, narozen 22. června 1887 a ze světa odešel 28. září 1974, byl bezesporu zkušeným námořníkem a obávaným válečníkem. Na počátku Velké války velel dunajskému monitoru Maros, pak přešel k ponorkám a coby velitel U-17 a U-28 potopil italský torpédoborec Impetuoso a devět nákladních lodí. V roce 1922 coby „rakušácký marineoficír“ musel čs. armádu opustit a přešel k civilní dunajské plavbě. Jelikož byl příliš dobrý a schopný po roce 1945 musel i odtud, protože nová doba zrovna moc schopné lidi nepotřebovala. Moc se kolega Destroyman když mi posílal podklady nepředřel, že ano. Jenže já jsem poměrně chytrý a tak vám mohu sdělit, že skvělý medailonek tohoto císařského žraloka najdete zde:
http://www.vojna.net/portal/viewtopic.php?t=406
a neuhodnete, kdo jej vypracoval. No asi uhodnete, ale za přečtení stojí. Je to pěkný kousek biografické práce a tomu skvělému člověku a námořníkovi vzdává zaslouženou čest.
Ale zpět k našim námořníkům na sladké vodě. Problém byl, že ani jeden oddíl v této době neměl ani jednu loď. V loděnici v Ústí nad Labem však zahálely dva čluny objednané ještě rakousko-uherským námořnictvem pro lovení cvičných torpéd. Oba dostaly dělovou a kulometnou výzbroj a pod jmény Omd 1 a 2 byly zařazené k Dunajské flotile. Dlouho to byly největší československé bojové lodě, protože litoměřický oddíl byl k 1. lednu 1922 zrušený a dunajský dostal už jen:
- dva hlídkové čluny,
- dva minové
- šest vlečných člunů.
Zbrojilo se na Dunaji a Labi málo a málo, ale reorganizovalo se po našem, tedy o dušu. Po několika administrativních operacích byl dunajský oddíl změněný na Vodní prapor 4. ženijního pluku, který se skládal z lodní, minové, mostní a náhradní roty. Ačkoli se v příštích letech opět čile reorganizovalo, úkoly dunajského oddílu zůstávaly až do roku 1959 stejné. Kromě průzkumu měl prapor především stavět pontonové mosty a lodě je měly chránit, popřípadě střelbou a plovoucími minami ničit mosty nepřátelské.
Velitelství praporu vzniklo 1. ledna 1922. Nacházelo se v Bratislavě a podléhalo Velitelství zemského ženijního vojska pro Slovensko a to až do roku 1925.
Součástí praporu bylo:
velitelství praporu s hospodářskou správou a pomocnou četou,
Oddíl válečného loďstva pro Dunaj od ledna 1922 do května 1924,
Oddíl válečného loďstva pro Labe
Mostní rota vodního praporu
Náhradní lodní oddíl
Velitelství praporu bylo 21. května 1924 přejmenováno na velitelství Mostního praporu
Veliteli praporu byli:
plukovník ženijního vojska Karel Müller od ledna 1922 do června 1923 vystřídán, podplukovníkem ženijního vojska Ing. Jaroslavem Untermüllerem až do května 1924.
Příslušníci praporu byli trénováni v plavbě na loďkách, signalizaci, odstraňování překážek, minování i odminování, stavbě přehradních baráží, palbě z těžkých kulometů a řadě dalších činností. Velké čluny vyplouvaly na cvičení, při manévrech například zaujaly postavení u Děvínského hradu a nacvičovaly uzavření řeky a odražení nepřátelského útoku.
Jakými plavidly jednotka disponovala? Na to se podíváme tak nějak plošně až do roku 1938. I za tu cenu, že tak trochu předběhneme události.
Jako první byly zkompletovány lehké vlečné čluny OMvl číslované v unifikované řadě čísly 21 až 26. Zařazeny do sestavy v roce 1919, ukončení služby není známo a byly bez výzbroje.
Lehké vlečné čluny OMvl s čísly 27 až 28 byly zařazeny v roce 1924, byly bez výzbroje a sloužily do roku 1939. Ale co se týká vlečných plavidel, ještě jsem se nevyčerpal. V roce 1925 byly dodány dva těžké vlečné čluny označené jako OMvt 29 až 30, byly bez výzbroje a ukončení služby u nich nevím. Zde mi Destroyman dodal informaci, že v roce 1939 byly v Linci rozebrané. Jako poslední akvizice ve vlečných plavidlech to byly těžké vlečné čluny OMvt s čísly 31 až 32. Byly zařazeny do služby v roce 1933, sloužily naší armádě do roku 1939 a jako první z vlečných plavidel byly vyzbrojeny 2 lehkými kulomety.

Obrázek
Těžké vlečné čluny OMvt s čísly 31 a 32
Jako další to byly dva spojovací čluny označené OM 38 a OM 39, zařazeny do výzbroje v roce 1919, ukončení služby v roce 1939, byly bez výzbroje. Byla to plavidla ocelové konstrukce a v Komárně je smontovali lidé ze Škodových závodů.

Zde Destroyman naznává, že je někde chyba: a říká: „Tak nevím, pan Hubert ve Vojenských lodích Československa píše, že byly dřevěné a že je ČSR koupila od vídeňské firmy Eppel“.

Nebudu spekulovat, já čerpám z podkladů od Ivo Pejčocha, a tedy nejsem schopen rozhodnout, kdo má pravdu.
První skutečné bojové lodě byly dva dělové čluny označené OMd 1 až 2, zařazeny do výzbroje v roce 1920, ve službě do roku 1934. Jednalo se původně o dřevěné rakouské čluny, určené pro zachycování cvičných torpéd na moři. Jejich výzbroj tvořil na přídi i na zádi horský kanón ráže 75 milimetrů, na nástavbě byly lafetovány dva těžké kulomety ráže 7,92 mm. Ve stadiu příprav navždy zůstala náhrada za tyto první Mohykány.
Od roku 1928 musel pro celkovou zchátralost těchto plavidel být omezen dělostřelecký výcvik a o šest let později byly vyřazené. O nových dělových člunech se sice jednalo, ale díky nehorázným nárokům výrobce - za jednu kulometnou věž Škodovka žádala 302 000,- Kč, tedy víc než za kompletní tank Lt.38! - k náhradě nikdy nedošlo. Což bylo Škoda.

Obrázek
Jak je vidět podle označení, dělový člun OMd-2 v plné kráse.
Kolega Zemakt ale k tomu dodává:
Na náhradě se pořád pracovalo, intenzita prací byla úměrná zhoršující se mezinárodní situací. Pěkný článek o projektu dunajských dělových člunů, byl k vidění na stránkách http://www.rotanazdar.cz, autorem je pan J. Špitálský. Jenom ve zkratce:

1. člun o 120 tunách se silnějším pancéřováním, kdy vycházelo 48 000,- Kč za tunu. Cena člunu by činila 6 912 000,- Kč + montáž 52 000,- Kč. Což by znamenalo konečnou částku 6 964 000,- Kč. Pak by konečná cena za 1 tunu činila 58 000,-Kč.

2. člun se slabším pancířem o hmotnosti 110 tun, který by byl zhruba o 15% lacinější. Cena člunu by činila 5 919 000,- Kč, což by bylo 53 812,- Kč za 1 tunu.

Pokud by se k tomu připočetly náklady za dopravu materiálu, zvýšila by se cena za jednu tunu na 60 000,-Kč. Čímž se cena přiblížila cenové nabídce Škodových závodů. Dalším řešením na snížení ceny dělových člunů bylo zjednodušení projektu. V důsledku těchto úvah vznikly dvě varianty dělových člunů. V těchto úsporných variantách byla z důvodu snížení hmotnosti nahrazena děla ráže 47 mm za děla ráže 37 mm.

Varianta I – jednalo se o stejné řešení (tři věže dělo-kulometné) jako v původně navrženém dělovém člunu, jen místo 47 mm kanonů by byly osazeny 37 mm kanony.

Varianta II – měla v návrhu dvě dělo-kulometné věže a na přídi jen kulometnou věž. Výsledkem by bylo plavidlo o výtlaku asi 65 tun. Cena jednoho člunu by byla 4 030 000,-Kč.
K této částce by se muselo připočíst 130 000,- Kč za zkoušky provedené ve vídeňském ústavu. V konečném stádiu by bylo třeba 8 160 000,- pro stavbu dvou člunů varianty II.
Zástupci MNO se v roce 1938 přikláněli k prvotní konstrukci dělových člunů. Žádali tedy o navýšení úvěru D/1 o 5 000 000,- Kč, aby bylo možno se Škodovými závody projednat definitivní objednávku. Sled událostí byl ale v roce 1938 takový, že projekt dělových člunů vyřešen nebyl. Následuje krásný ideový výkres o jaké lodě mohlo jít při variantě číslo I.

Obrázek
Jako další musím jmenovat strážní - později minové – čluny, označené Ms 5 a 6. Když byly rekonstruovány na minonosné čluny, byly označeny OMm 33 a 34. Do služby vstoupily v letech 1920, respektive jako minonosné v roce 1923 a ve službě vydržely do roku 1938. Byly vyzbrojeny jedním lehkým kulometem. Rekonstrukce na minonosnou verzi byla realizována tak, že zadní část trupu byla snížena, odtud se spouštěly miny na hladinu.
Roku 1922 dodala Ústecká loděnice sérii šesti lehkých dřevěných strážních člunů, které díky vhodně tvarovanému trupu a dobrému poměru výkonu k výtlaku dosahovaly slušné rychlosti. Označeny byly jako OMs 11 až 16, ve službě setrvaly do roku 1936 a byly vyzbrojeny 1 lehkým kulometem. V roce 1927 byly přidány strážní čluny OMs 17 až 18, byly vyzbrojeny jedním lehkým kulometem a ve výzbroji byly do roku 1936.

Obrázek
Strážní člun OMs-13

Následovaly hlídkové čluny označené OMh 3 až 5. Do služby vstoupily v roce 1924, vytrvaly v ní do roku 1939 a každý byl vyzbrojen 2 těžkými kulomety. Poslední akvizicí byly strážní čluny číslované jako OMs 12, 13, 15 až 22. Zavedeny do výzbroje v roce 1934, vydržely v ní do roku 1939 a jejich výzbroj činil jeden lehký kulomet.

Obrázek
Hlídkový člun OMh4 při svižné plavbě.

Jako zajímavost uvádím minové pracovní prámy MiP-I až II. Byly zařazeny do služby v roce 1935, servaly v ní do roku 1939 a byly vyzbrojeny 14 až 22 vodními minami. Byly ale plnohodnotnou výzbrojí a jejich úkol zatarasit plovoucím výbušným zátarasem Dunaj na určených místech byl považován za velmi důležitý. Obrázek následuje:

Obrázek

Posledním válečným plavidlem předmnichovského Československa se stala moderní pancéřovaná minonoska, dokončená v létě 1938 a předaná armádě v říjnu téhož roku. Byla označena OMm 35. Službu naší armádě ukončila v roce 1939. Byla vyzbrojena 4 kulomety a nesla 18 až 22 min. Její dvojče, druhá minonoska byla dokončena až v létě 1939, převzaly ji už německá vojska.

Obrázek
Pancéřová minonoska OMm-35. Bohužel ne zrovna kvalitní fotka

Tím prakticky skončila i modernizace říční floty, protože světem cloumala hospodářská krize a na plánovanou stavbu dalších lodí se peníze nenašly. Teprve v polovině třicátých let loděnice v Komárně vyrobily kotevní loď K.L., která mohla nést miny, potápěči dostali výcvikové motorové prámy a „přezbrojení“ završilo deset dřevěných veslic (!), každá pro převoz jedné miny. Takto mi to napsal Destroyman, který to převzal od pana Huberta a nevěřil jsem vlastním očím, když jsem to četl.

Představte si dřevěnou loďku, v něm minu jak kráva a pár maníků, jak s nadšením vesluje na určené místo, kde minu svrhávají do vody. Zdá se, že krize naučila naše námořníky cestou jejich nadřízených opravdu šetřit.


Hlídková loď Prezident Masaryk.
Největším československým válečným plavidlem byla bez jakéhokoliv stínu pochybností hlídková loď President Masaryk.
Branný výbor parlamentu v roce 1924 konstatoval, že „naše dělové čluny jsou paskvil“. NO jestli to bylo opravdu takto nevím, ale Destroyman tvrdí, že ano, jelikož to uvádí renomovaný historik pan Grégr, i za starého režimu v zahraničí velmi respektovaný.

Byla to totiž pravda.

Řešením mělo být zakoupení plavidel v cizině. MNO začalo zabývat myšlenkou, že od Rakouska odkoupí tři hlídkové lodě typu Wels z roku 1916. Z obchodu nakonec sešlo, rakouské lodě koupilo Maďarsko, a protože se dělové čluny Omd 1 a 2 pomalu rozpadaly - dřevěné trupy velmi trpěly vibracemi od výstřelů 75 mm děl - začalo se MNO -konečně zabývat budováním opravdové říční flotily. V roce 1927 uspěl návrh, aby se dunajský oddíl skládal alespoň z těchto jednotek:
- dvou monitorů,
- tří hlídkových lodí,
- dvou minonosek a
- větším počtem rychlých kulometných člunů. tzv. „kluzáků“
Destroyman mi v podkladech dodal tento text:
„Už 1. února 1928 koncern Škoda dodal nabídku na stavbu hlídkové lodi v ceně 6 992 600,- Kč a projektové práce začaly neprodleně. Výsledek však měl do ideálu daleko. V podstatě se vycházelo z rakousko-uherského typu Wels s tehdy již překonanou výzbrojí kanóny ráže 66 mm. Pan Grégr dokonce vyslovil podezření, že tato děla Škodovka prosadila proto, že se jí válela ve skladu ještě z dob císaře pána, s pancířem stěží odolávajícím větším rážím než puškovým přesněji:

- puškovým rážím odolával dobře,

- ale už klasický německý 20 mm flak pancíř do vzdálenosti 500 metrů prostřelil.

Kýžená rychlost 35 km/h zůstala jen snem a dá se tedy říci, že do moderního plavidla měl výsledek s hrdým jménem President Masaryk hodně daleko“.

Konstrukce vycházela z požadavků na hlídkovou loď, schopnou v určitém rozsahu bojové činnosti. Stavba lodi byla zahájena v roce 1929 v Komárně, ještě před dokončením bylo nutné odstranit mnohé konstrukční nedostatky, například:
- pancéřové plechy při nýtování praskaly,
- parní turbíny se musely předělávat.
Obrázek
Hlídková loď prezident Masaryk

Konkrétně Destroyman píše: „Loď byla děsně pomalá, zvládla jen 25 km/h. A tak se zvedl pracovní tlak páry ze 14 na 15 atmosfér a tím se rychlost zvýšila asi o 6 km/h. Ovšem zvýšení tlaku se musela přizpůsobit i konstrukce kotlů a turbín, tzn., že některé slabší trubky se pro jistotu vyměnily za silnější apod“.
Obrázek
Hlídková loď Prezident Masaryk, jiný pohled
Armáda loď převzala teprve 8. října 1932. Loď měla délku 50 metrů, šířku paluby 6 metrů a výtlak 214 tun. Ponor byl pouze jeden metr. Dvě parní turbíny měly výkon 2 300 koňských sil a loď dokázala vyvinout rychlost přes 30 kilometrů v hodině. Výzbroj činily čtyři 66 mm kanóny, čtyři kulomety 7,92 mm a deset min. Posádku tvořilo 46 mužů.
Obrázek
Jeden velitelů Prezidenta Masaryka, Karel Pavala, který sloužil už v r. 1918 ve Vladivostoku na ledoborci Streljok.
President Masaryk byla loď na říční poměry relativně veliká, často vyplouvala v čele flotily na cvičení. Po mnichovské dohodě však ztratila pro obranyschopnost Druhé republiky význam. Slovenský štát pak byl donucen předat všechna větší vojenská plavidla Říši a hlídkovou loď s dvěma těžkými vlečnými čluny a minovými prámy odeslali do Lince. Na druhou stranu mi bylo sděleno, že to možná nebylo tak, jak jsem zatím uvedl, tedy tak jak to popisuje pan Pejčoch. Mohlo to být také tak, že použitelné lodě Slovensko Říši předalo zdarma na základě iniciativy slovenského premiéra Tuky.
Loď dostala nové jméno Bechelaren a byla opatřena protiletadlovým rychlopalným kanónem ráže 20 milimetrů. Po zahájení balkánského tažení sloužila jako součást ochrany dunajské říční cesty před útoky Titových partyzánů. Na konci roku 1943 se Bechelaren v Linci dočkala přestavby. Dostala dieselové motory, nová kormidla a lepší protileteckou výzbroj. Na jaře 1944 se vrátila do srbských vod, ale válka se pro Německo vyvíjela špatně a loď musela do přímých střetů.
Od srpna do října 1944 bránila Železná vrata – soutěsku na hranicích Srbska a Rumunska – a v bojích se sovětskými loděmi a rumunským dělostřelectvem utrpěla několik zásahů včetně průstřelů velitelské věže. Ano, Němci zdrhali, co to šlo. Leželi na podlaze a nad hlavou jim svištěly granáty. Jednou dírou dovnitř a díky slabému pancíři druhou stranou zase ven. Po rychlých opravách ještě v prosinci 1944 bránila Budapešť, přičemž vystřílela veškerou 66 mm munici. Protože se tento kalibr už dobrých patnáct let nevyráběl, Bechelaren opět odplula do Lince, kde dostala dvě 88 mm ponorková děla.
Destroyman doplňuje: „Jednalo se o starší modely, kterých měli Němci dost, protože v průběhu roku 1943 skoro všechny ponorky o palubní děla přišly. V té době už byly nepoužitelné, protože válka na moři se vyvinula tak, že přepady palubním dělem jaksi nepřicházely v úvahu. To znamená, že ponorkových děl měli Němci plné sklady“.
V posledních válečných dnech u Kremsu - proslulém vynálezem kremžské hořčice - lodní dělostřelci ještě zahnali sovětské „broněkatěry“ (menší říční lodě ozbrojené tankovou věží) a přispěli k dočasnému ustálení fronty, ale už 8. května se nadporučík Ciecior s posádkou vzdal Američanům.
Obrázek
Hlídková loď Prezident Masaryk, zde nyní jako Bechelaren pod nacistickou vlajkou.
PŘEDPOKLÁDANÉ BOJOVÉ POUŽITÍ NAŠICH ŘÍČNÍCH LODNÍKŮ
V době nejvyššího ohrožení země v roce 1938 před Mnichovem přešla a celá země a armáda na válečnou pohotovost. Pro naše říční námořníky či lodníky zde bylo také místo. Tak se podíváme, kam byli tito vojáci a jejich lodě zařazeni.
První bojový celek, který měl využít naše říční síly byla 3. armáda, které velel armádní generál Josef Votruba a náčelníka štábu mu dělal plukovník generálního štábu Bedřich Kratochvíl měla za úkol obranu velkého úseku naší státní hranice a přilehlém území od soutoku rek Moravy s Dunajem až po hranice s Rumunskem. Je tedy logické, že naše říční loďstvo, tedy jeho hlavní síly byly plně v kompetenci této armády.
Úsek hranice, který tvořil mimo jiné i Dunaj spadal pod Hraniční oblast 39. Tomuto vojenskému tělesu velel divizní generál Miloš Žák s náčelníkem štábu plukovníkem generálního štábu Koblitzem.

Jejich hlavní obranné pásmo bylo dlouhé 137 kilometrů a začínalo právě soutokem jmenovaných řek a končilo v Kravanech nad Dunajem. Byla to velmi pestrá sestava sil a prostředků a tedy se na ni podíváme.
- tři pěší pluky: 39., 50. a 12.
- hraničářský prapor 31
- dělostřelecký pluk 39.
- dělostřelecký oddíl II/135
- smíšený předzvědný oddíl 39 v četně čety lehkých tanků
- telegrafní prapor 39
- četa tančíků 14
- četa obrněných automobilů
- stálý obrněný vlak 3
- improvizovaný obrněný vlak 39
- pět pobřežních rot
- dvě světlometné čety
- čtyři minové čety

Pro nás je důležité, že zde byly i:

+ lodní rota, tvořená hlídkovou lodí Prezident Masaryk a třemi hlídkovými čluny OMh3, 4. a 5.
+ družstvo strážních motorových člunů
+ družstvo vlečných motorových člunů
+ družstvo minových motorových člunů

V této chvíli nevím, jako konkrétní úkoly měly tyto lodní síly v obranné operaci plnit, ale budu na tom dále pracovat.

Druhá část československých lodních sil byla na Labi. Byla podřízena 3 divizi od II. sboru. Velitelem divize byl brigádní generál František Jelínek, jeho náčelníkem štábu byl podplukovník generálního štábu Antonín Mrázek.
Byla to silná divize. Její hlavní obranné pásmo bylo dlouhé 81 kilometrů a začínalo u Rtyně nad Bílinou po kótu 702 Bouřný. Měla toto složení.
- čtyři pěší pluky: 42., 47., 52. a 92.
- dělostřelecký pluk 3
- smíšený předzvědný oddíl3
- ženijní rota 3
- telegrafní prapor 3
- improvizovaný obrněný vlak 33
- družstvo strážních motorových člunů 1 a 5

Zde ale vím i přesný úkol. Družstvo strážních motorových člunů 1 mělo za pomoci družstva strážních motorových člunů 5 na rozkaz velitele Hraniční oblasti 33 zřídit minovou uzávěru na říčních kilometrech 86 a 100 mezi obcemi Dobkovice a Jakuby minovou uzávěru. Tím měla být znemožněna činnost nepřátelského loďstva. Uzávěra měla být dvouřadá, v každé řadě 6 říčních min Z-1928. Dalších 6 min bylo v záloze pro případ náhlé potřeby.
To by bylo k naší říční maríně do rozpadu První republiky, z mé strany, všechno. Ještě pro zajímavost, Ivo Pejčoch v archivech dohledal, jak se naši lodníci stravovali. Zdá se, že se neměli až tak špatně. Ale je to věc názoru.
Cituji:
„Už letmý pohled do jídelníčku, který Ivo Pejčoch našel v archivech, nabourává mýty o zdravé stravě našich předků založené na minimu masa a živočišných tuků. Ke snídani byla zpravidla jen káva. Kaloriemi naopak překypovaly večeře. V jednom měsíci si námořníci mohli k obědu vybrat tyto polévky: fazolovou, bramborovou, rýžovou, zapraženou, flíčkovou a nudlovou. K hlavnímu jídlu se nabízely zásadně jen knedlíkycs, brambory a makarony. Ochucovalo je vepřové či hovězí s gulášem, hovězí maso s povidly či fazole na kyselo. Třikrát měsíčně bylo i zelí. K večeři pak k černé či bílé kávě si strávníci mohli dát knedlík s povidly, vuřt se zelím a bramborami, buchty s povidly, nudle s mákem, salám, špek či rizoto“.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/vlajkova-lod-pre ... _domaci_jw
Nevím já bych si asi vybral a pokud byly slušné krmné dávky, možná bych se trochu spravil.
Obrázek
Část flotily pod bratislavským hradem někdy před válkou…

Pátrač

zveřejněno s laskavým souhlasem
Obrázek

0 Comments Viewed 148155 times

Kdo je online

Registrovaní uživatelé: Žádní registrovaní uživatelé

cron