HISTORIE ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO 1. I 2. SVĚTOVÉ VÁLCE - ČÁST 2

Permanent Linkod FORUM.CSLA.cz v 13 říj 2014, 21:33

HISTORIE ŘÍČNÍCH NÁMOŘNÍCH SIL PO 1. I 2. SVĚTOVÉ VÁLCE - ČÁST 2
ČTRNÁCT POVÁLEČNÝCH LET
Obrázek
Během existence Slovenského štátu říční flotila neexistovala, její plavidla převzaly německé jednotky. O tom jsem pár vět ztratil v předchozí kapitole. Menší plavidla byla během války zničena, některá se ocitla v sovětské Dunajské flotile. Například obrněné minonosky OMm 34 a 35 skončily na základě nabídky nebo zabavení v Německu a byly zařazeny do německé dunajské flotily pod označením FM-1 a FM-2, ale již v roce 1940 byly prodány Rumunsku.
Po kapitulaci rumunské Dunajské divize 26. srpna 1944 musely být předány Sovětské dunajské flotile. Takže to co bylo nejlepší, sebrali naši spojenci nám, respektive svým jiným spojencům, tedy Rumunsku.
Cesty politických zájmů a také materiální hamižnosti jsou nevyzpytatelné, stejně jako cesty boží. O možném vrácení původním majitelům sovětská strana odmítla kategoricky jednat.

Ale zde jsem se zmýlil nebo spíše moje zdroje nebyly asi až tak úplně nestranné vůči Slovenskému štátu. Po německé návštěvě Zimního přístavu v Bratislavě 3. května 1939 a následné dohodě se Slováky, byla většina čs. lodního materiálu vč. min převzata německou správou a "odlifrována" do Lince. Slovenské armádě po té zůstal:
- strážní člun OMs 17,
- dva těžké vlečné čluny OMvt 29 a OMvt 30 a
- dva minové OMm 33 a OMm 34.
Slováci je pak více či méně využívali do konce roku 1944, kdy je zabavila německá moc. Zde je důkaz:
Obrázek
Ale kolega Zeman doplnil ještě jednu zajímavost. „Nevím jen kam ji časově zařadit, ale asi patří sem. Zemakt sděluje: „Ještě bych mohl zmínit jednu loďku, kterou jsi do seznamu nezahrnul, ona de facto postrádala jakékoliv označeni. Dle, již v článku zmíněného Huberta, se jednalo o malý člun, trupem ne nepodobný sérii "OMs 12".
Obrázek
A pokračuje: „Nástavby však byly celkově větší/prostornější. Člun byl vybaven jedním TK ve věžové lafetaci na přídi a dále zamlžovacím zařízením. Mohl to být jakýsi předzvědný člun k Presidentu Masarykovi. Trochu záhada“. A zde to UFO naší lodní síly máte- viz výše.

Ale půjdeme domů, na Dunaj.
Pokud se přeneseme do roku 1945, zjistíme, že oproti situaci po Velké válce se nic moc nezměnilo, snad jen letopočet. A ještě jedna věc byla jiná: neměli jsem stovky nadšených námořníků ze zaniklé rakousko-uherské maríny. A jelikož nebyl ani žádný námořní cokoliv na MNO, potřeba rychle obnovit lodní jednotku na Dunaji nebyla po konci války ani trochu naléhavá. Proto až v prosinci 1946 došlo ke vzniku samostatného 14. ženijního praporu v Bratislavě. Vše se dělo na základě osobní iniciativy majora Fiama. Do jeho sestavy patřila lodní a minová rota, jež však disponovala do konce roku 1948 pouze pěti většími plavidly. Byly to:
Minový člun 1 a 2 zavedené do výzbroje v roce 1947, respektive 1948, z výzbroje vyřazeny v roce 1959, bez výzbroje
Hlídkový člun 1 a 2, zavedeny do výzbroje v roce 1948, vyřazeny z výzbroje v roce 1959, vyzbrojeny byly jedním rychlopalným kanónem ráže 20 mm a jedním 1 těžkým kulometem
Zvědný člun, zařazen do výzbroje v roce 1948, vyřazen v roce 1959, bez výzbroje
Jak se shánělo co by kde bylo k mání a co by bylo možno smysluplně využít, historie se opakovala – šlo se i do Čech. V loděnici v Ústí nad Labem se nacházela jedna nedokončená loď objednaná nedávno poraženou německou armádou. Byl to německý ženijní zajišťovací člun, Pionier Sicherungsboot 43.
Obrázek
Výkres našeho nejbojovějšího poválečného plavidla
Člun měl nízkou pancéřovou nástavbu, v přední části byla otočná věž pocházející z německého středního tanku Panzer IV. Věž byla odlehčená – byl odejmut zadní pancíř a nahrazen ocelovým plechem o síle 8 mm. Výzbroj tak tvořil tankový kanón ráže 75 milimetrů a čtyřhlavňový protiletadlový kanón ráže 20 milimetrů, rovněž německého původu. Pancéřování se vyskytovalo jen na velitelské věži, která byla svařena z ocelového plechu o síle 12 mm a do pláště byla vložena okna z neprůstřelného skla.
Posádku tvořilo 10 mužů:
- velitel, což byl zástupce velitele lodní roty nadporučík Janoušek
- kormidelník,
- 3 dělostřelci v tankové věži, tedy střelec, nabíječ a podavač granátů
- dva strojníci
- tři dělostřelci od 20 mm rychlopalbu tedy jeden střelec a dva nabíječi.
V rámci vojenské základní služby na lodi jako obsluha palubního kanónu sloužil vojín ing. Miroslav Hubert, pozdější autor řady prací o historii československé říční plavby, pravý rytíř vedoucí boj za uchování informací o tomto kousku naší vojenské historie pro budoucnost. Vzácný člověk a vzácná duše.
Obrázek
Osvětová práce u našich lodníků. Ta fotka je sice se čtyřčetem z DČ-1, ale na Masarykovi. Když šel DČ-1 na výměnu motorů, čtyřče šlo na Masaryka, aby se nepřerušil výcvik, jak píše Destroyman.
Člun vyplouval na ostré střelby k lomu u Děvína, při obratu vypálil dva granáty z tankového kanónu a několik dávek z protiletadlového čtyřčete na zádi.
Obrázek
Nekvalitní fotografie dělového člunu DČ-1
Plavidlo ale mělo trvalé problémy s pohonnou jednotkou. Původní benzínové BMW byly na potíž z hlediska údržby a díky velmi hořlavému palivu tako nebezpečné. Byly proto nahrazeny naftovými tankovými motory, pravděpodobně z tanků T-34. Neposoudím jestli tato loď byla dobrou bojovou lodí ale dřevěná konstrukce v této době pro bojovou loď asi nebyla to pravé a i když výzbroj se zdá impozantní, nevím, co za úkoly vlastně měla plnit. Po roce 1959 když bylo naše říční loďstvo zrušeno, byla loď odzbrojena, sloužila u bratislavských hasičů a nakonec ji nějaký soukromník přestavěl na haubsboat
Jako poslední položka byly zařazeny Minové pracovní prámy 1 až 3, stalo se v roce 1951a jako ostatní poválečné lodě byly vyřazeny ze služby v roce 1959, Jako výzbroj nesly pouze říční miny.
Současně se znovuzřizováním našeho říčního loďstva, dostala americká strana žádost o navrácení hlídkové lodě President Masaryk. Loď nebyla schopna plavby vlastní silou, byla kompletně odzbrojena a vyrabovaná. Destroyman mi napsal že, cituji:
„Největší lodí zůstal starý President Masaryk, který v roce 1947 připlul z Lince ve vleku remorkéru Ďumbier. Lodníci jej sice svépomocí a s kutilským nadšením dokázali dát do plavbyschopného stavu, ale loď nikdy nebyla zařazena do armády a oficiálně nikdy nenesla výzbroj. Návrh na přestavbu na protiletadlovou loď neprošel, vyšší místa zavrhla i nápad zachovat zasloužilého válečníka v neškodné podobě výletní a turistické lodi. V roce 1956 se na starého veterána vrhli dělníci v komárenské loděnici, odstrojili jej, motory použili do záložního podnikového generátoru a trup používali jako pracovní ponton. Na jaře 1978 šel ponton pro celkovou zchátralost do šrotu“.
Oficiální zdroje tvrdí, že Masaryk po válce už nikdy nebyl vyzbrojen. Vyvrací to ale fotka, kterou mi poslal Destroyman. Pochází z archívu Vladimíra Janouška, která oficiální prameny poněkud popírá. Na snímku za kulometem ZB-37 instalovaným na palubě této lodě stojí vojín Mokrička a npor. Házy, voják s dalekohledem je dnes už asi neznámý...
Obrázek
Ivo Pejčoch k dalším osudům našeho největšího bojového plavidla dodává, že v roce 1948 dostala nový název – Hlídková loď PM. Dále je vše ve shodě s výše uvedenou citací, ale působivé je, jak popisuje konec lodi, cituji:
„Smutnou tečku za jeho osudem udělala roku 1978 aktivita příslušníků Socialistického svazu mládeže, kteří v rámci známé Akce Z rozřezali trup na šrot. Pokud by byl v Komárně vydržel jen o jedenáct let déle, mohl se z torza někdejší největší československé válečné lodi stát muzejní exponát.“
Já můžu jen smutně dodat, že tento ahistorický vandalismus je tak typický pro socialistickou éru existence našeho státu, že by člověk bučel jak opuštěná kráva. Co já podobných vandalských činů viděl v letech 1986 až 1997, to by bylo na román a bylo by to moc smutné čtení.
A Destroyman pokračuje, cituji:
„Po Únoru 1948 však jednotce hrozil zánik; zachránil ji teprve velitel 52. pontonového pluku plk. Ing. Karel Chmela, který v roce 1950 celý prapor zařadil do své jednotky. Nutno podotknout, že ani tentokrát se nejednalo o žádnou hrozivou bojovou sílu“.

Já mohu dodat, že 52. pontonový pluk vznikl k 1. lednu 1951 v Bratislavě a podle Válka.cz, neměl žádného oficiálního předchůdce. Někdy se ale uvádí, že základem pro jeho zřízení byl původní ženijní prapor 14. Pluk byl bezprostředně podřízen velitelství 2. vojenského okruhu a skládal ze:
- dvou pontonových praporů, do složení pontonového praporu náležely tři pontonové roty a později i jedna rota přepravních prostředků
- technické roty
- lodní roty po krátké době byly sloučeny do mostního praporu,
- plukovní školy
- velitelské roty.
Nově ustavený mostní prapor tvořily:
- dvě mostní roty
- technická rota.

Součástí pluku byla také lodní rota s četou bojových člunů a četou minových člunů.

V této době do všeho v naší armádě a tedy i u námořníků vstoupilo něco, co už dlouho nazrávalo. Byly to dvě události:

Primo: v roce 1954 byla Československá armáda přejmenována na Československou lidovou armádu. Stalo se to na základě toho, že v červnu roku 1954 se v Praze konal X. sjezd KSČ, který konstatoval, že „Československá armáda se stala armádou lidovou, vychovávanou k bezmezné oddanosti a lásce k lidově-demokratické vlasti.“ Název Československá armáda byl tak změněn na Československá lidová armáda. Tento název si podržela až do dne vyhlášení zákona č. 74/1990 Sb., tedy do 14. března 1990, kdy byl její název opět změněn na Československá armáda.
Secundo: vstup naší země do politické a vojenské organizace, Varšavské smlouvy. Ta vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Asi by v nějaké podobné podobě vznikla tak jako tak, ale v dané době to bylo formálně zdůvodněno tak, že její zřízení je reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO.
A tak ČSLA ve které jsem dlouhé roky sloužil i já, první roky své existence měla i své říční lodní síly. V době kdy jsem do ní vstoupil já, už o nich nikdo neměl ani ponětí…
Ale pokračujme. V roce 1957 byla lodní rota reorganizována na rotu říčního minování a v roce 1959 zanikla.

V roce 1956 pluk čítal 99 vojáků z povolání a 707 vojáků základní služby, kteří kromě jiného disponovali:
- 185 nákladními a speciálními automobily,
- dvěma středními mostovými soupravami a
- 10 beranidly.
V srpnu 1958 došlo k redislokaci pluku z Bratislavy do Komárna.
Zde citovaná střední mostová souprava byla pěkná souprava ženijního vybavení a byl to velmi dobrý prostředek. Položila základ našich slavných pontonových plukům 70. a 80. let. Kdo by rád věděl více, musí ke konkurenci a to sem: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/72103
Za prostudování to rozhodně stojí.

Jak je vidět, lodní rota byla už jen stínem předválečné flotily a jen náznakem možností co mohly být, pokud by byl zájem. Ale politické změny v Evropě Dunaj od Bratislavy na východ vyřadily z možného válčiště a tedy bylo jen otázkou času, než dojde k jejímu zrušení jako anachronismus, pro který není v nové armádě použití.
Obrázek
Dunajská flotila v plné kráse, rok 1952, fotografováno z věže hlídkové lodi Prezident Masaryk
Destroyman své informace pro mě a tedy i pro vás ukončil tímto odstavcem: cituji:
„Vrátíme-li se do padesátých let, armádní personální čistky se lodníkům v ženijním pluku naštěstí vyhnuly. Přece jenom sloužili u dost specifické zbraně a nemohl je nahradit žádný uvědomělý, leč lodnického řemesla neznalý soudruh.
Do základní vojenské služby rukovali absolventi lodních učilišť a průmyslovek v Bratislavě a Děčíně, poddůstojnickou službu si k lodím přicházeli „odkroutit“ mladí inženýři z ČVUT a na patřičné odborné výši zůstal i důstojnický sbor.
Kuriózní akce se odehrála v létě 1955, kdy lodníci železnicí při příležitosti 1. Spartakiády odvezli část své floty do Prahy a nadšeně aplaudujícím divákům předvedli ukázkovou „námořní“ přehlídku“.
Obrázek
Záběr z této přehlídky, bílé uniformy si podle Destroyman nechali lodníci šít načerno, možná dokonce z prostěradel. Ale je fakt, že jim to děsně sekne.
Jenže pak se začaly do výzbroje zavádět nové typy mostních konstrukcí, které se daly sestavit přes noc a ochranu ozbrojených lodí v podstatě nepotřebovaly. I tuto hrozbu se však podařilo odvrátit, když se v roce 1957 z lodní roty stala rota říčního zatarasování posílená četou obojživelných vozidel. Jenže už příští rok Rada obrany Varšavské smlouvy přijala rozhodnutí, že v případě potřeby celý tok Dunaje zajistí Sovětský svaz. Tím bylo definitivně rozhodnuto a na jaře 1959 byl lodní oddíl rozpuštěný“.
Státy sdružené ve varšavské smlouvce na Dunaji měly do budoucnosti soustředit především na problematiku ochrany státních hranic, tedy otázky, spadající spíše do jurisdikce ministerstev vnitra než obrany. Takže se na Dunaji a nejen na něm opět objevily lodě, ale už nepatřili armádě, ale Sboru národní bezpečnosti. V tomto případě se však jedná o zcela jinou kapitolu vojenských dějin, čluny Pohraniční stráže na Dunaji nebyly určeny k bojovým operacím při obraně výsostného území Československa, nýbrž k zamezení jeho občanům v útěku do Rakouska.
Zrušení říčních válečných lodí bylo z vojenského i ekonomického hlediska asi předpokládatelné. Druhá světová válka přinesla prudký vývoj moderních technologií v celé řadě oblastí. Význam říčních bojových lodí tato válka výrazně snížila a tento trend pokračoval i po jejím ukončení. Úderu proudových taktických letounů by slabě či vůbec pancéřovaná pomalá loď s malým prostorem pro úhybné manévry nemohla odolat a s vývojem prostředků vzdušného průzkumu ji bylo stále obtížnější na řece ukrýt.
Říční vojenské lodě a čluny dnes provozují především země s mohutnými toky, jako je Rusko a některé státy Afriky a Jižní Ameriky. Plní tam zejména hlídkovou a strážní funkci.
ZÁVĚR
Kolegové a příslušníci portálu o ČSLA, tak tady máte pár slov o našich vojácích kteří sloužili u maličkého vojska, říčních lodních sil. Byla to delší doba mezi válkami a kratší doba po té druhé strašlivější.
Mohlo by se zdát, že to byla bezvýznamná epizoda, ale není to pravda. Do dějin našich ozbrojených sil tito vojáci a jejich lodě patří a jsem rád, že mě Destroyman rozhýbal k tomu, abych jím dodané podklady prostudoval, doplnil a vytvořil tuto práci. Není to tedy práce Pátrače, který ji zde prezentuje, ale práce Pátrače a práce Destroymana ve společné akci doplněná o nesmírně cenné vstupy kolegy Zemakta.
Tato práce velmi vhodně doplňuje můj cyklus, který zatím na Palbě má několik dílů a zbývá poslední. Toto je jen vložená informace o skvělých a velmi nadaných lidech, kteří zajistili, že naše vnitrozemská země měla dlouhé desítky let malé, ale zajímavé říční loďstvo a dokázala tak svoji vojenskou všestrannost a velký duševní rozmach svých vojáků.
Asi to opravdu byli ti nejchlapovatější chlapi…

Pátrač

zveřejněno s laskavým souhlasem
Obrázek

Použitá literatura:

Jiří Fidler, Václav Sluka, ENCYKLOPEDIE BRANNÉ MOCI REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ 1920 - 1938
Bedřich Hanák, Ivo Vondrovský, Mobilizovaná československá armáda 1938, ing. Jan Škoda-FORTprint, 2010
Vojenské dějiny Československa, díl V, Naše vojsko 1989
Pejčoch, Novák, Hájek, Válečné lodě 4, Druhá světová válka, Naše vojsko 1993
Jindřich Marek, Piráti svobody, Svět křídel 2002
Miroslav Hubert, Hlídková loď President Masaryk v pohledu techniky, Ares 2004
Miroslav Hubert, Karel Pavala, Vojenské lodě Československa 1918 – 1959, Ares 1999
René Grégr, Historie čs. dunajské flotily do r. 1939, HPM č.12/1991 a č. 1/1992
René Grégr, Válečná loď President Masaryk, HPM č 6/1992
René Grégr, Bechelaren, HPM č. 9/1992
Miroslav Hubert, Československá dunajská flotila v letech 1946 – 1959, HPM č. 3/1995
Miroslav Hubert, Hlídkové lodě a čluny na Dunaji, HPM č. 8/1996, 9/1996
Miroslav Hubert, Monitory, hlídkové lodě a dělové čluny na Dunaji, HPM č. 12/1997
René Grégr, Neslavný konec lodí Omd, HPM č. 8/2004
Vladimír Janoušek, Hlídková loď opět vyplula. HPM č. 1/2009

0 Comments Viewed 89361 times

Kdo je online

Registrovaní uživatelé: Žádní registrovaní uživatelé