V „rádoby“ současných názorech na úlohu a místo Pohraniční stráže v branném systému socialistického Československa je neustále jednostranně vytrhávána a omílána pouze jejich funkce v míru při ochraně státní hranice zabezpečující až „do krajnosti použití zbraně“ jejich neprůchodnost. Téměř vůbec se však nehovoří o nezastupitelné úloze PS při obraně státního území za branné pohotovosti a za války.
Pohraniční stráž však také byla složkou ozbrojených sil ČSSR zaplňující absenci teritoriálního vojska, především v pohraničí. I to byl jeden z důvodů, proč byla PS od 1. 1. 1966 převedena v rámci vytvoření tzv. jednotných ozbrojených sil od ministerstva vnitra k ministerstvu národní obrany a vybavena těžkou technikou (tanky, samohybnými děly, obrněnými transportéry, raketomety, bezzákluzovými protitankovými kanóny (BZK), protitankovými řízenými střelami (PTŘS) apod. Snad ani ten nejzuřivější odpůrce PS nebude tvrdit, že tyto prostředky sloužily k pronásledování nespokojených občanů utíkajících z „československého žaláře“ za svobodou.
Pohraniční stráž vedle svých hlavních úkolů v míru byla připravována k odražení určitých sil protivníka bez zásahu armády. Jednotky PS byly chápány i jako vojenská síla, která mohla klást značný odpor mechanizovaným i tankovým jednotkám protivníka. Na základě konkrétní situace se předpokládal jejich zásah proti slabším jednotkám protivníka nebo proti blíže nespecifikovaným, silně ozbrojeným skupinám, které by operovaly v příhraničním pásmu našeho výsostného území.
Úkol obrany teritoria zůstal PS i po opětném převedení k ministerstvu vnitra (bez těžké techniky) od 1. 1. 1972. K těmto úkolům se příslušníci PS také cílevědomě připravovali.
Například pohraniční roty kromě ostrahy státní hranice pravidelně nacvičovaly obranu území ČSSR v tzv. cvičných opěrných bodech, což bylo ženijně vybudované cvičiště se zákopy, s okopy pro techniku a zbraně. Každá rota PS měla mít schopnost aktivně a úspěšně bránit objekt roty při nenadálém napadení ze země i ze vzduchu.
Kromě toho měly roty vybudovaný i přísně utajovaný „ostrý“ opěrný bod, o jehož existenci věděl jen velitel roty a ženista provádějící jeho údržbu. Jednalo se o železobetonové bunkry zcela zakryté zeminou a maskované porostem, které by byly aktivovány až v případě napadení.
Vybudovaný opěrný bod roty měl umožnit aktivně bránit svěřený úsek, odrážet protivníka a nedovolit mu pronikat do hloubky našeho území. Tím měly být vytvořeny podmínky pro odražení agrese rozhodnou útočnou činností útvary a jednotkami ČSLA.
Předpokládaná činnost PS zahrnovala boj s jednotlivými skupinami protivníka na státní hranici nebo s vysazenými ozbrojenými skupinami na našem území a to jak z mírových objektů, tak případně z vybudovaných opěrných bodů, dále plnění vymezených úkolů k obraně státního území v těsné součinnosti s útvary ČSLA podle zpracovaných plánů součinnosti a upřesnění v době zvýšeného nebezpečí, dále obrana svěřeného úseků při nenadálém napadení úpornou obranou svých opěrných bodů s cílem co nejvíce zdržet nápor protivníka a umožnit tak včasné rozvinutí útvarů ČSLA.
Po odražení agrese a přenesení bojové činnosti na území agresora měla PS plnit nadále úkoly k ochraně státních hranic a specifické úkoly spojené s obranou teritoria a hlubokého týlu bojujících armád ve svěřeném úseku státních hranic a příhraničním území v součinnosti s teritoriálními bezpečnostními složkami včetně Lidových milicí.
Část pohraničních jednotek nebo skupin měla být připravena k plnění specifických úkolů (partyzánskými formami) za situace, kdy by byla vedena po určitou omezenou dobu bojová činnost na našem území.
Příslušníci PS procvičovali i další úkoly určené pro teritoriální síly a řadu z nich i prakticky prováděli, jako například asistenci a posilování Veřejné bezpečnosti apod. Rovněž mobilizačním úkolem Pohraniční stráže bylo vytvářet teritoriální jednotky, například brigádu ochrany teritoria, dále jednotky silniční nebo pro doprovod válečných zajatců, střežení zajateckých táborů apod.
Pohraniční stráž byla tedy považována za branné pohotovosti svým charakterem za vojsko teritoriální s hlavním úkolem ostrahy státní hranice a spoluúčasti na obraně státního území. Odpovědnost za obranu státního území však neslo polní vojsko ČSLA.
Po splnění úkolu při obraně státního území se vojsko PS mělo mobilizačně doplnit a po bojovém stmelení být připraveno k plnění stanovených specifických úkolů, přičemž hlavním posláním zůstala obrana a ochrana státní hranice.
Charakter Pohraniční stráže jako teritoriálního vojska podtrhují úkoly, které byly PS na počátku sedmdesátých let minulého století pro období války stanoveny:
a) jako hlavní úkol být po mobilizačním doplnění a bojovém stmelení připraveno podle vývoje situace znovu zaujmout ochranu státní hranice,
b) vést boj proti taktickým a diverzním výsadkům nepřítele v prostoru činnosti PS,
c) plnit úkoly pořádkové služby,
d) spolupodílet se s orgány Veřejné bezpečnosti na plnění mimořádných bezpečnostních úkolů k udržení klidu a pořádku na teritoriu,
e) spolupodílet se s dalšími teritoriálními vojsky a orgány státní správy na likvidaci následků napadení teritoria zbraněmi hromadného ničení,
f) plnit jiné mimořádné úkoly dle vývoje situace.
Josef Šolc