Miroslav Riessner
Nejvíc „ostřílený“ byl z nás asi Mirek Riessner. Začal létat na P2, což bylo samo o sobě dobrodružství. V kokpitu seděl zády k letu. Místo „fuginy“ měl před sebou kulomet. Do mašiny lezl spodem, jakousi dírou, kterou po vstupu musel zajistit proti otevření. Jednou to zapomněl. Seděl vlastně na poklopu vstupu, který se při záporném přetížení otevřel, Mirek také v záporném přetížení zůstal ve stavu „beztíže“, otevřeným poklopem viděl matičku zemi pod sebou. Přemýšlel, zda nejdříve prolétne otvorem on, otvor se za ním poté zavře, nebo tomu bude opačně. Bylo tomu opačně, jinak bych nemohl pokračovat v dalším jeho „ostřílení“.
Krátce nato přešel na Síbly v Hradčanech. Zde již byla vytvořena bombardovací divize, která “pohltila“ druhou polovinu našeho ročníku. Divize vysílala na „práškovací detášmány“ jednotlivé osádky. Mirek s pilotem Kancou, kterého jsme znali z Chrudimi, vzali jednou na palubu vojáka základní služby, jako odměnu za to, že se staral o jejich stravování na odloučeném detašmánu. Za letu, tento obětavý voják vytáhl pistoli a poručil si kurs 300. Tedy úlet na západ. Došlo k rvačce v kokpitu, při níž Kanca přešel do střemhlavého letu a vyvolal tak záporné přetížení. „Nepřikurtovaný“ únosce se uhodil do hlavy tak, že ztratil vědomí. Ještě ale stačil Mirka „ostřílet“ jako řešeto. Mirek si pamatuje, že vylezl bočním okénkem. Poté se probudil, nad ním skláněla hezká dívenka, na jejímž klíně měl Mirek položenou hlavu. Dívenka byla tak hezká, že na jejím klíně příjemně spočívající Mirkova hlava vyvolala otázku: „ to jsem již v nebi?“
Nebyl. Po druhém probuzení již byl v reálné situaci nemocnice, lékaři z něj vyndali pět projektilů, ten který Mirek spolknul byl přesně evidován, zda již vyšel přirozenou cestou, nebo ne. Předtím ale u Mirkovy postele seděla celou noc jeho maminka a držela ho za ruku. Pomohlo to. Pomohlo to tak, že Mirek mohl poté být dekorován medailí „Za odvahu a statečnost“.
Později přešel Mirek také k dopravnímu pluku a poté létal v Guinejské Konakry, v naší osádce poskytnuté pro místní vládní činitele. Po návratu požádal o propuštění do zálohy a následně přešel k Aeroliniím, nejprve jako mechanik, později jako navigátor. „Kluci, mě se stále zdá, že koukám na displej radaru a probudím se „celej zpocenej“, protože rusové vyhlásili sestřelení každého letounu bez výstrahy, který vybočí z koridoru.“
Nalétal 1700 hodin a z koridoru nevybočil.
Vlasta Havlík
Vlasta Havlík vždy nad námi vynikal. Byl již před příchodem do školy „Čavák“, vyznal se v radiotechnice, „chytal“ „devadesátku“ morse, již od začátku, ale nikdy se nad nás nepovyšoval. Byl iniciátorem „havlíkových šašíků“ – blbinek a legrací – jak je nazval rotný Procházka. Ona už jeho dlouhá vyčouhlá postava a jeho mimika tomu nasvědčovala. Po vyřazení nastoupil k dopravnímu pluku a po skončení ročního kurzu přešel k Aerolinkám. Jako jediný z nás měl v té době složeny zkoušky komerčního telegrafisty. U Aerolinek si vedl úspěšně, přesto ale přešel dočasně na zámořské lodě jako telegrafista, později jako elektroinženýr. Vládl všechny práce na lodi, včetně údržby radiozařízení i radaru. Vrátil se poté zpět k Aeroliniím a „dotáhl to“ až na hlavního navigátora pro západní polokouli. Byl tak „šéfem“ svým bývalým spolužákům, čehož nikdy negativně nevyužíval. Prolétal tak polovinu světa, ale když k aeroliniím nastoupila nová generace – „protekčních dětí“- od aerolinií na vlastní žádost odešel. „Našel jsem tam „chlup“ v polévce“.
Přestěhoval se spolu s manželkou – stevardkou - do Kynžvartu, pořídil si tam domek, který se stal „hotelem“ pro kamarády „jdoucích kolem“. Byl z nás „největší machr“ ve své odbornosti. Prožíval spokojený důchod, ale zradilo ho srdce a v nemocnici i zápal plic. Jeho odchodu jsme litovali, protože to byl „kamarád do deště“. Byl příkladem toho, že „obyčejný vyučený kluk“ dosáhl takovéto odbornosti a specializace.
Milan Frýbot
Ne, nebyl to žádný dobrodruh, který nastoupil do školy s námi. Byl ale nějaký jiný, než my. Studoval na gymnáziu, odešel ale z něj do dorostu. Před nástupem byl členem Svazarmu, nebo nějaké organizace, ve které prodělal předvojenský výcvik. Ovládal již všechny cviky beze zbraně, i s ní. Vybočil tak z řady a upoutal pozornost. Odlišil se od nás, dával to i najevo. Byl ale chytrý. Jako nejmladší z nás byl asi ještě v „pubertálním“ věku, což ho omlouvalo.
Na palubárně se ale změnil. Byl potrestán za to, že ve službě v kotelně „přidal trochu víc“ a kotel byl „na vybuchnutí“. Vlastně ani neměl být potrestán. Aby dorostenci měli službu v kotelně, obsluhovali jej bez jakýchkoliv znalostí, bylo snad možné jen v té době. Jeho potrestáním se stav změnil, velení si to asi uvědomilo a najalo nového kotelníka. Změnil se i on. Zařadil se mezi „basisty“ – tedy mezi „normální dorostence“.
Na palubárně byl stále v „horních deseti tisících“ i když za Vlastou Havlíkem, Jardou Máchou, nebo Josefem Vejdovcem. Skončil ale školu jako výtečník. Jako takový nastoupil k dopravnímu pluku do Kbel, kam byli určeni „ti lepší“. Kurs dopravních letců ukončil mezi nejlepšími, k Aeroliniím se ale nedostal, byl určen „na semeno“ u pluku. K Aeroliniím by ale stejně odmítl odejít, viděl svoji budoucnost v armádě. Spolu s ostatními byl jmenován poručíkem, později nadporučíkem. To již byl telegrafistou letky - v době kdy my jsme byli ještě řadovými telegrafisty – a měl podaný návrh na mimořádné povýšení na kapitána. Létal také na zahraniční lety, v době kdy pro nás byly jen vnitrostátní.
Patrně již v dorostu změnil svůj politický náhled na současnou situaci, asi tím, že jeho otce, ruského legionáře a v té době již majora, velitele olomoucké posádky, propustili z armády a vystěhovali ho mimo Olomouc. Těchto nespravedlností bylo v té době více.
Zatrpknul, a jak později prohlásil, začal nenávidět komunistický režim. Z jeho hlediska právem. S několika kamarády připravil úlet na západ. Příprava byla ale vyzrazena, účastníci zatčeni a odsouzeni. On sám, jako organizátor dostal nejvyšší trest, 14 roků vězení v Jáchymově. Ostatní dostali tresty menší. Po odpykání poloviny trestu byl podmíněně propuštěn, doma na něj čekala manželka s dcerkou. Čekala u jeho rodičů, poněvadž její otec ji z domova vyhodil. Samozřejmě, „v civilu“ se velmi osvědčil, zajímala ho elektronika.
V osudném 68mém roce se aktivně zapojil do protisovětského vysílání a z obavy před dalším vězněním emigroval přes Jugoslávii do Rakouska a poté do Kanady. Opět – vzhledem ke svým schopnostem, se zde vypracoval na odpovídající úroveň.
Po jeho odchodu do důchodu se dá datovat jeho „dobrodružná povaha“. Koupil – stranou od „civilizace“ dům s velkým pozemkem a jezerem. Pochopitelně ale „trochu dál“ od civilizace. Žije zde, napadne-li sníh, počká až ho „přijdou vyhrabat“, internet mu zde chodí jen občas, ale dům má nabitý elektronikou. Na podzim svolá vnuky, „narubou“ dřevo na zimu, a když se kolem potulují medvědi, stačí - podle jeho slov – tlouct pokličkami o sebe. „Až s bábinou umřeme, zapalte to zde a bude pokoj“, řekl dceři a vnukům.
Zúčastnil se našeho setkání v roce 2008, velmi rádi jsme jej přivítali, spolu s jeho manželkou, bratrem Mirkem s manželkou a s Milošem Kuntou, spolu s jeho manželkou, kteří přijeli z Kanady a Ameriky. Jeho bratr Mirek a Miloš Kunta byli totiž také palubní telegrafisté a účastníci plánovaného úletu a poté i věznění.
Tak takové je „životní dobrodružství“ Milana Frýborta.
Štefan Bulka
Byl z nás nejmladší. Ani bychom ho neměli nazvat veteránem. Přišel ze Slovenska jako šestnáctiletý „kluk“. Připadal si asi mezi námi jako benjamínek a podle toho se tak choval. Nenápadně. Po poddůstojnické se na učebně palubárny usadil v poslední lavici, u zdi. Nenápadn ě. Nebyl ani vyučen, ale dobře se učil, morse mu šlo, teorie také, zvládal i praktické létání. Školu skončil jako výtečník, po vyřazení nastoupil u dopravního pluku (některé jazyky tvrdí, že k „dopravce“ nastupovali „ti lepší“, ale pak nevím, proč jsem k dopravce nastoupil i já).
Po skončení kursu dopravních letců u tohoto pluku nastoupil k Aeroliniím. V té době už byl poručíkem, byl ale ještě „mladistvý“ a jako takový pobíral „potravinové přídavky pro mladistvé“. Poručík.
Po krátké době nastoupil jako telegrafista na loď. Zde po dobu pěti let brázdil po mořích, ale asi se mu zastesklo po létání - pravděpodobně proto, že z paluby letounu je toho vidět víc, než z paluby lodě na širém moři. Přešel na čtyřmotorové IL18 a létal na zahraničních linkách. Nad Norimberkem byl jejich letoun pravděpodobně omylem sestřelen. Tato verse není potvrzena, ani vyvrácena. Byl rok 1962, Štefanovi bylo tehdy třicet let. Obětoval svůj život pro létání, a proto patří být zařazen mezi veterány.
G.Kalandřík