"Pepa" Vejdovec
Také nebyl nějaký „veterán“, ale zaslouží si, aby byl zde zařazen mezi prvními, stejně jako Vlado Jorík, Štefan Bulka, Tonda Havránek, a Mirek Kalenda. Protože tito kamarádi obětovali svůj život letectví a zemřeli mladí.
Pepa mohl být havárie ušetřen a dožít se veteránského věku. Nastoupil totiž jako mechanik. Byli jsme již nějakou dobu na palubárně, když se tam objevil i „Vejda“. Zažádal si o totiž o přeřazení do výcvikové skupiny palubních telegrafistů, a zvládl zdravotní zkoušky na Ústavu leteckého zdravotnictví.
Brzy dohnal náš náskok a šel dál dopředu. Seděl vedle Vlasty Havlíka, spolu se kamarádsky předstihovali. S Vlastou se také naučili hrát morse “ na bugu“. Leteckou frazeologii v angličtině až nemístně přeháněl, ale vyplatilo se mu to. Byl také „od elektriky“, měl již tehdy amatérsky udělanou elektrickou kytaru. Spolu s Vlastou Havlíkem – jak jinak, než ti dva spolu – bývali hlavními aktéry vystoupení našeho „Leteckého uměleckého soubory Zlatý blesk“ – ano, je to správně v uvozovkách.
Jako první z nás se při nočním létání dostal „do mraků“. Barvitě líčil, jak se kolem kokpitu míhaly mraky – „a já jsem skoro začínal litovat, že jsem nezůstal tím mechanikem“.
Po přeškolení u dopravního pluku přešel k Aerolinkám - což byl jeho konečný cíl. Konečným cílem také zůstal. Navždy. Zahynul 5.9.1967 v IL 18 u kanadského Ganderu. Příčinou havarie po startu byla asi pilotova iluze za letu, a v domnění že stoupají prudce, „potlačil“. Druhou možností je přetížený letoun. Ze záznamů v černé skříňce bylo z komunikace na palubě zaznamenáno z kritické situace jen Pepovo: „hoši je to v prdeli“.
Vlado Jorík
Já jsem asi toho Vladu měl zařadit jako prvního. Zasloužil by si to. Když o něm napíši, že byl velmi skromný, přátelský, ochotný pomoci, slušně hovořící, jako voják ukázněný, bude se zdát, že o Vladovi píši v superlativech. Není to pravda. Byl opravdu takový.
Měl jsem možnost poznat ho krátce po nástupu. Byl o něco větší než já, stál tedy při nástupu a při cvičení vedle mne. Jméno Jorík ho zařadilo opět těsně přede mne. Tak se stalo, že jsme se mohli spřátelit „na cvičáku“, i ve službě či stráži.
Z „obyčejného kluka“ ze slovenské obce Senica, který před nástupem na vojnu pracoval v otcově zemědělském hospodářství, to Vlado „dotáhl“ při závěrečných zkouškách na výtečnou. Při tom ještě stačil „dotáhnout na výtečníka“ i Mirka Kalendu, který měl „potíže s kázeňským řádem“ a zpočátku i s učením. Jako protiklad k Vladovi byl mu svěřen do „výchovy“. Stali se z nich věrní kamarádi.
Vlado nastoupil po vyřazení k dopravnímu pluku a po roce přešel k Aeroliniím. Jeho osud se zde naplnil 18.1.1956 při havarii DC3 u Levočského pohoří. V té době již byl krátce ženatý a čekali s manželkou narození dítěte. Vzhledem k jeho čisté povaze, museli spolu s manželkou na sobě záviset a ukončení Vladova života muselo být tragické. Jeho kamarád Mirek Kalenda se zabil dva roky předtím, v DC3 krátce po startu. Mirek byl první z nás, kdo zemřel „na palubě“, Vlado byl druhý.
Je mně líto kamarádů, kteří se postupně zabili, ale osobně je mě nejvíc líto právě Vlada.
Mirek Kalenda
Byl to „jen kluk z Moravy“, z vesnice Rouchovany. Jeho otec byl v této vesnici ševcem. Dětí bylo doma celé hejno a Mirek šel do učení na obchodního příručího, ke svému strýci do Zlína. Snad tam se naučil „procházet“ životem. Procházel tak i na vojně.
Při prvé prohlídce zbraní „neuspěl“, v hlavni byly rýhy. I když „tam byly už dříve“, byl potrestán. Příští rok tam byly rýhy opět, nemohly přece zmizet. I když se Mirek bránil, že byl již za to potrestán, šel do basy znovu.
Podle toho začal „koulet vojnu“ jak to šlo. S kázeňským řádem měl problémy a stával při raportu „na levém křídle“. Nešlo to tak stále, a na palubárně „byl dán do převychování“ k vzornému vojákovi a kamarádovi Vlado Joríkovi. Jako obchodní příručí musel zvládnout elektriku, radiomechaniku, goniometrii, navigaci morse a ostatní. Zvládl to! Byl vyřazen jako výtečník. I když to byl hezký kluk, nijak se Chrudimským děvčatům příliš nevěnoval.
Po vyřazení nastoupil k dopravnímu pluku do Kbel. Spolu jsme jednou šli na výstaviště na slavnost. Seznámili jsme se se dvěma děvčaty. Mě to vydrželo s Maruš až do svatby a poté „dokud nás smrt nerozdělila“, ta druhá se s Mirkem rozešla, když zjistila, že jeho otec byl pouhý „ševc na vesnici“.
Absolvoval kurs dopravních letců u pluku ve Kbelích a nastoupil k Aeroliniím. Byl první z nás, kdo se nedožil veteránství. Brzy po přechodu k Aeroliniím se jeho osud naplnil v Ruzyni, krátce po startu. Bylo 12.1.1954. Bylo mu 24 roků. Nestačil se oženit, ale na letišti v Ostravě na něj čekávala servírka letištní restaurace. Nedočkala se.
Tonda Havránek
Ale říkali jsme mu „havran“. Od začátku kamarádil s Honzou Huňáčkem. Spali vedle sebe na posteli. Tonda pocházel z Prahy – Michle, „od michelského plynojemu“. V pořadí Pražských měst byla Michle v jeho pořadníku těsně před Hradčanami. Jeho vlastností bylo, že dokázal usnout kdykoliv v jakékoliv posici. Podařilo se mu to i ve službě dozorčího desátníka. Rotný Procházka ho takto přistihnul, odešel na naši světnici, všechny nás vzbudil a museli jsme potichu sejít ke stanovišti dozorčího. Procházkovi se konečně podařilo Tondu vzbudit, když mu předtím odebral pušku a začal mu zouvat boty.
„Pane rotný, hlásím, že jsem nespal“ vyletělo pohotově z Tondy, když si uvědomil situaci. Dostal „plnou výměru“ – 21 dní po službě. Ještě než si „odkroutil basu“, vyfasoval další trest. Na prvé vycházce poté: „kluci, já byl tak vyděšený z vycházky, že mě málem na ulici přejelo auto“.
(Chtěl bych podotknout, že všechny události, které popisuji o kamarádech, jsou psány v přátelském duchu.)
Po vyřazení nastoupil Tonda k bombardovacímu pluku do Hradčan, poté byl přeložen k dopravnímu pluku do Kbel. To se mu stalo osudným. Byl určen na dopravní let k přepravě „provianťáků“ na shromáždění do Košic. V prostoru Karpat vlétl letoun do tří bouřek, které zde řádily. V příšerné termice a turbulencích se odtrhnul přechodový kryt křídla tak, že porušil výškové kormidlo a letoun se stal neovladatelný. Pilot se snažil – podle stop „beranů“ vtisknutých do jeho dlaní- přetáhnout letoun do vodorovného letu, včetně tahu motorů na maximální výkon. Nepodařilo se a letoun pod ostrým úhlem vrazil do země.
Tonda se tak stal – v pořadí třetím kamarádem, který „zemřel na palubě“.
Je ale posledním, uvedeným tomto článku, který popisuje nešťastné osudy našich kamarádů. Nikdo jsme při nástupu do leteckého dorostu nevěděli „koho a kdy to čeká“, ale byli jsme v dorostu šťastní, že se nám plní náš sen.
G.Kalandřík