Zdeněk Nechanický
Byl s Mirkem organizátorem našich akcí a je jím až dosud. Létal již v Aeroklubu, měl „vylítáno“ již „Céčko“, ale do pilotky se nedostal. Rodiče mu dali podmínku – dokončit školu. Poté již neměl věkový termín pro pilota a stal se tak aspirantem na palubního telegrafisty. Navigace mu šla ale nesporně lépe než morse. Tvrdí že nikdy „nezakufroval“ . Je to pravda. Přiznává, a vždy přiznával, že ho telegrafie ubíjí.
Po vyřazení nastoupil k Leteckému výzkumnému ústavu v Letňanech, ale poté se mu podařilo přejít k Fotoletecké skupině. Zde k dobré navigaci přidal i dobré fotografování bez smazů a s přesnými překrytími. Fotoletecká skupina pak byla zrušena a po delší destabilizaci nastoupil k Velitelské letce ve Kbelích. I když měl později možnost přechodu k Aeroliniím, volil Velitelskou letku v Hradci Králové, kde bydlel. V srpnu 1968 zorganizoval rušivé vysílání sítí ruské armády. Následnou normalizaci už „nepřežil“. Po úhroze vězení nastoupil jako řidič trolejbusu, kde vydržel až do důchodu.
Měl již tak „vyježděné trasy“, že jednou s manželkou ve vlastním autě zastavil u zastávky trolejbusu a „čekal, až cestující nastoupí“.
V současné době organizuje setkávání naší skupiny. Je mu totiž málo – setkávat se jedou za dva roky a organizuje „setkávání naší skupiny“: on, Mirek, Franta Zaus, Karel Audy a já. Střídavě se setkáváme v Souticích u Mirka a v Brně. Coby veterán nepoužívá ještě žádné léky, ani nevyhledává lékaře. Závidíme mu to, ale na každého dojde.
Karel Holub
Zdeněk psal své vzpomínky na letecká léta. Ke každému z nás psal v charakteristice i ty „kamarádské pomluvy“. „Gusto, na Tebe a na Karla jsem nemohl najít žádnou chybu. Byli jste oba moc vzorní“. Nesouhlasím. Karel byl lepší. Ve všem. Příkladný kamarád, ochoten kdykoliv pomoci, i když to byla třeba výměna ve stráži ve prospěch kamaráda. Nikdy neublížil slovem ani činem.
Chtěl být pilotem. Jako většině z nás to nevyšlo kvůli věkové kategorii. Dal se tedy k palubářům, přece jenom bude takto alespoň „na palubě“.
Morse mu dělalo potíže a chtěl se nechat přeložit k mechanikům. Na naše námitky – „nějak to zvládneš u zkoušek a u pluku bude dobře“ – prohlásil, že si nevezme odpovědnost smrti kamarádů, kdyby jako palubní telegrafista selhal. Bylo nám líto, že takovýto kamarád od nás odejde. Karlovi se tak nepodařilo splnit svůj životní cíl, což ho velmi trápilo. Pochopitelně. I když byl odolné povahy, nemířil se s tím a odešel od letectva.
Přišel na jedno naše setkání, bylo na něm vidět zklamání životem. Napsal nám potom, že na další setkání nemůže již přijít, je to pro něj těžké.
Emil Komjati
Přišel do Chrudimi ze Slovenska, z obce s maďarskou menšinou. Byl ale slovák. V obci byly i církevní rozdíly, ale on se svojí Malvínkou je neregistrovali. Registrovali je ale rodiče. Nakonec „láska zvítězila“ a vzali se. Jejich manželství trvá dosud a Malvínka se obětavě stará o nyní nemocného veterána.
Choval se nenápadně a skromně, někdy jsme toho i nesprávně využili. Školu skončil jako výtečník. V lavici jsme seděli: já, Mirek, Slávek a Emil. Před námi seděli: Zdeněk a Karel. Takže bratrstvo celkem pohromadě. U dopravního pluku absolvoval kurs dopravních letců a poté přešel k Aeroliniím. Postupně se dostal na vyšší typy a dosáhl funkce hlavního navigátora pro západní polokouli. To už je něco. V leteckém duchu vychovával své dva syny- co tomu asi říkala Malvínka? Vychoval je dobře. Jednu dobu veleli oba stíhacím letkám, jeden z jejich synů velel poté Leteckému oddílu ve Kbelích. Letecký oddíl plnil úkoly dopravních letů, převážně pro vládní úkoly.
Emil se aktivně zúčastňoval našich setkávání, v poslední době prožívá veteránská léta nemocný, jak jsem již psal – v péči své Malvínky.
Slávek Miklas
Někdy jsme mu říkali „vlárskej“ byl někde od Vlárského průsmyku. Byl spíš nenápadný – ale jen v porovnání s Mirkem a Zdenkem. Vojnu sloužil dobře, neměl průšvihy. Byl mladší než my, zvládl i výuku ruštiny ještě v měšťance. Zato Mirek ne, stejně jako já. Jednou vyvolala ruštinářka Mirka, aby přečetl článek v ruštině. Mirek pohotově strčil do Slávka se slovy „čti“. Slávek četl, jak nejlépe uměl. Poté vyvolala Slávka. Slávek změněným hlasem a zajíkavě přečetl článek. „Risner četl na výtečnou, Miklas musí přidat“ znělo hodnocení učitelky. My jsme samozřejmě ruštinu opomíjeli, stačila nám letecká frazeologie, anglická ale vypadala „ostříleněji“. Slávek po vyřazení nastoupil k „zeměpisáku“ – oddílu který měl za úkol provádět fotogrametické lety. Vydržel tam až do důchodu, což byl u vojenského letectva výkon. „Létajících dědků“ bylo v letectvu málo. Ve veteránských letech si postavil u Hradce Králové domek. Synové mu ale odešli na moře – dotáhli to až na první důstojníky. Na jednom setkání vyprávěl, jak stavěl pro kluky dům „ a teď sedíme s maminou v kuchyni a koukáme na sebe jako dva blbci“. Každý z nás prožívá veteránská léta nějak jinak, všichni jsme ale už „staří, hluší, slepí, blbí, nic si nepamatujeme“.
Gusta Kalandřík
Jak jsem již psal, zařadil mě Zdeněk Nechanda subjektivně k těm, co byli příliš dobří. No, je to jeho názor. Pravda je, že jsem celou vojnu prošel bez trestu, mimo poslední dny v armádě, kdy jsem dostal důtku – samozřejmě za vinu mého podřízeného.
Jako vyučený elektrikář jsem měl výhodu v elektrice, přístrojích a goniometrii. Morse jsem ale musel dřít jako ostatní, v navigaci jsem měl potíže v „kufrování".
Při závěrečných zkouškách jsem se umístil ve „zlatém středu“, trochu nad průměrem. Na výtečníčka jsem ani neaspiroval. „Ty jsi šel na vojnu, protože jsi chtěl k letectvu. Já jsem šel k letectvu, protože jsem chtěl na vojnu“ řekl jsem jednou Mirkovi. Byl jsem přeložen k dopravnímu pluku, kde jsem létal u1.letky. Po čase jsem měl ze zdravotních důvodů omezené létání jak časově, tak i výškově. Využil jsem možnosti přejít na štáb jako operační důstojník. Následovalo studium ve Vyšší škole důstojníků letectva, abych měl předepsané vzdělání. Ani to nestačilo, vystudoval jsem ještě VTA, obor letectvo, specializace velitelsko- štábní. Služba na štábu letecké armády mě neuspokojovala, a podařilo se mi přeložení k 24. vrtulníkovému pluku v Brně, jako náčelník štábu. Léta na letišti u pluku byla moje nejkrásnější léta v životě. Dosáhl jsem hodnosti podplukovníka, netrvalo to dlouho, pluk byl zrušen a já následně s hodnocením: odborné hodnocení – výtečně, osobní hodnocení – výtečně, politické hodnocení – nevyhovující, celkové hodnocení –nevyhovující, jsem byl propuštěn z politických důvodů do zálohy, s podmínkou – zařazení jen v řadové funkci na pracovišti. Mělo to výhodu, že jsem léta normalizace nemusel prožívat aktivně.
Dožil jsem se rehabilitace, povýšen do hodnosti plukovníka, s možností nosit stejnokroj ke slavnostním příležitostem a s vojenským doprovodem při pohřbu. Pohřbu jsem se nedožil, svoje veteránské léta prožívám v pohodě a spokojenosti. Na vojnu ale nemohu zapomenout a proto píši tyto stránky o krásném životě leteckých dorostenců.
Končí příběh chlapců, kteří v poválečné době našli vůli stát se leteckými dorostenci a letci. V tom byli ochotni obětovat i svůj život, i když si to nepřipouštěli.
Končí příběh mužů, kteří prošli náročnou leteckou profesí a stali se zkušenými letci, končí příběh i těch, kteří letectví dali tu největší oběť – svůj život.
Nekončí příběh veteránů letectví, kteří za dosavadních 60 let prokázali pevné přátelství čtvrtého ročníku palubních telegrafistů roku 1948-50, který jako jediný se pravidelně schází. Přátelé, kteří se stali veterány si slíbili, že se budou scházet do doby, než ten poslední z nás navštíví naši Chrudim a položí kytku k pomníku:
VŠEM, KTEŘÍ NEDOLETĚLI
G. Kalandřík