Balonový koš byl zavěšen na tzv. balonovém lanoví ve kterém byla upevněna „ hrazdička „. Ocelová trubka na kterou se kotvily karabiny výtažných lan padáků skákajících výsadkářů. Do koše vstupovali zpravidla čtyři výsadkáři a pilot – vysazovač. Pořadí nástupu bylo opačné než pořadí provedení seskoku. Vysazovač, pokud nebyl v koši nastupoval jako první (při zahájení seskoků a střídání). Dále nastupovali výsadkáři v pořadí 4 – 3 – 2 – 1. Ihned po nástupu jsme se kotvili karabinou na „ hrazdičku „. Nato jsme usedli, zavřeli dvířka a začal vzestup. V jednom předpise pro užití balonu bylo uvedeno, že je možno za 8 pracovních hodin provést až 200 seskoků. Stávalo se ale, že se „ létalo „ jen v sestavě 2 + 1. Potom se doba na provedení jednoho seskoku celou rotou, která měla 80 – 100 vojáků, hodně prodlužovala.
Za vzestupu se každý věnoval sám sobě a svým pocitům. Obklopovalo nás ticho, které bylo rušeno jen šuměním větru v lanoví, zvuk se měnil podle síly někdy i ve svištění. Po dosažení předepsané výšky pro seskok stoupání ustalo a balonový koš se poněkud zhoupl tím, jak ustalo popouštění lana z navíjedla. Vysazovač dal prvnímu výsadkáři povel „ Připravit „. Nato výsadkář otevřel dvířka koše a postavil se na stupátko s nohama u sebe. Činnost jsme měli dokonale nacvičenou. Součástí pozemní výsadkové přípravy byl na cvičišti i nácvik nástupu do koše, chování v něm a jeho opuštění.
Na povel „ Vpřed „ jsme zaujali polohu s rukama na záložním padáku a provedli výkrok pravou nohou, ke které se levá okamžitě přisunula. Po odpočítání tří vteřin jsme provedli pohledem hlavou otočenou vzhůru a rukama zvednutýma do volných konců nosného postroje, kontrolu otevřeného vrchlíku. Dalším úkonem bylo provedení orientace a úprava směru sestupu ve směru přízemního větru. Dále bylo vše stejné jako při jakémkoliv seskoku.
Vraťme se ještě jednou k technické stránce balonu. Jednotlivé části balonu měly rozdílnou životnost, ta se pohybovala od 6 měsíců po 10 let ( vlastní balon ). O každé části a její životnosti se vedl záznam a bylo sledováno doplňování materiálu podle toho, jak stárnul a byl také obměňován. Opravy těla balonu se prováděly buď v závodě Optimit n.p. Odry, nebo u útvaru. Na nástupišti útvaru byl balon částečně naplněn vháněným vzduchem a uvnitř pracující opraváři jej z vnitřní strany kontrolovali a opravovali. Při činnosti u balonu bylo přísně zakázáno používání otevřeného ohně a kouření. Balon byl uzemňován kotevním lanem k odvádění statické elektřiny, stejně jako navíjedlo, které bylo kotveno uzemňovacími kolíky. Kolem vozidla s navíjedlem byly rozkládány rohože a příslušníci obsluhy používali izolační obuv a rukavice. Předepsaný počet obsluhy byl v uvedeném předpisu v počtu 32 osob. Minimální počet osob nutných pro provoz byl 15 vojáků.
Samotné rozměry balonu byly impozantní. Povrch obalu měl 600 m2. Svou délkou 35 metrů a průměrem 10,8 metru po naplnění vzbuzoval respekt. Rozpětí vodorovných křídel stabilizátoru, stejně jako jeho svislá část byly rovněž úctyhodné, po naplnění vzduchem dosahovaly více než 12 metrů, plocha stabilizátorů byla celkem 94 m 2. Váha prázdného obalu balonu dosahovala 420 kilogramů a jeho objem byl 1030 m 3. Prázdný koš balonu vážil 85 kg. Praktický dostup 500 m, užitečné zatížení 480 kg. Kapacita cívky byla 4000 metrů.
Vzpomínky na seskoky z balonů zůstávají v myslích výsadkářů, kteří je prováděli až do poloviny šedesátých let XX. století, jako zajímavý zážitek. Včetně toho mého prvního, který zůstal nepřekonán svojí výjimečností, až po poslední patnáctý, noční na konci května v roce 1964. Tím skončilo používání balonů jako technicky překonané. Přechod na moderní velkokapacitní letadla An – 12, byl sice rychlý, ale znamenal pro nás začátek nové éry v provádění vojenských seskoků.
Balonová rota brigády byla zrušena v roce 1966. Její příslušníci, vojáci z povolání, se stali odbornými funkcionáři výsadkové přípravy a byli většinou zařazeni k jednotkám útvarů jako baliči padáků – instruktoři, vysazovači. Balonové čety Výsadkových výcvikových středisek zanikly s ukončením činnosti středisek v roce 1964. Rovněž balonovou četu 7. výsadkového pluku Zvláštního určení potkal stejný osud.
Při zpracování tohoto článku bylo použito vzpomínky kapitána v.v. Josefa Babického, plk. Ing. Jindřicha Starého, Ing. Vladimíra Laciny a jejich dříve zpracovaného materiálu. Chceme jim poděkovat za možnost použití jejich vzpomínek. Dále pak článku Pavla Týce v časopise L a K z r. 1998 a materiálů VHA AČR na Invalidovně v Praze.