Povolání vojáka bylo u nás, na rozdíl jiných států, vždy na nižší úrovni společenského žebříčku. I takový popelář, zedník a nebo zemědělec se těšil vyššímu uznání než „lampasák“. Snad to bylo zapříčiněno postoji armády v historii, roky 1939 a 68, mnohdy i nelogickými výroky čelných představitelů strany a státu. Nevím. Nemělo však cenu proti tomu bojovat. Naučili jsme se s tím žít. Na armádu si však vzpomněli, když bylo nejhůř. Živelné pohromy, žně, sběr brambor ale i různé výpomoci vojenskou technikou.
Po válce, když se tvořila nová ČSLA byly do armády povoláni tzv. „dělnické kádry“ kteří po absolvování krátkodobých kurzů nastupovali na nejnižší velitelská místa. Současně začalo vojenské školství připravovat ve vojenských učilištích, zpravidla dvouletých, důstojníky všech odborností. Ti nastupovali na funkce velitelů čet, v hodnosti poručíka. Postup byl pomalý, protože funkce byly obsazeny. Povyšování po 4-5 letech. Tak jak pomalu jejich předchůdci uvolňovali místa a odcházeli pro svůj věk na klidnější funkce (spisovny, vojenské správy, zkrátka do kanceláří) začal se projevovat nedostatek velitelů, zvláště u vševojskových útvarů. Začala velká náborová kampaň.
Když jsem byl posluchačem ve Vyškově, bydleli jsme ve starých barácích po Němcích, spali celá četa na jedné ložnici, na slamníku pod dekou s režimem vojáka základní služby. I jako ppor. v posledním ročníku ( v kategorii v další službě) jsem dělal rajony, při sobotní prohlídce ukazoval složenou skříňku a ostatní radovánky, známe vojákům v základní službě. Naši nástupci po nějakých deseti letech už bydleli na ubytovně ve dvoulůžkových pokojích s uklizečkami.
Vojenské školství bylo tvořeno několika typy škol. Základní, vojenská gymnázia, dříve vojenská škola J.Žižky v Moravské Třebové a Bratislavě, později i v Opavě a Praze. Po třech letech absolventi získali středoškolské vzdělání a základní vojenské návyky. Tady se experimentovalo. V roce 1962 končili poslední absolventi VŠJŽ „šestiletí“. Šli na vojnu v 10 letech po absolvování 5 třídy. „Za nás“ 1962 – 65 byl vojenský výcvik rozšířen na úroveň PŠ motostřelců a na konci 2. ročníku jsme skládali vojenskou přísahu, ještě neplnoletí. Pro nás to však mělo tu výhodu, že do tzv. vyšších učilišť, jsme nastupovali do druhých ročníků. Ve vyšších učilištích absolventi získali střední vojenské vzdělání a vysoké civilní.Statut vyššího učiliště měli ještě dělostřelci v Martině, letci v Košicích a „doktoři“ v Hradci Králové. Pro Vyškov to byla pedagogická fakulta pro II. stupeň s aprobací: motostřelci matematika a tělocvik a tankisté, matematika a výrobní praxe (dílny). Ostatní učiliště byla nižší,tříletá a připravovala jen po odborné stránce.
Další kategorie byly VSOŠ ( vojenské střední odborné školy) kdy absolventi získali střední všeobecné vzdělání zakončené maturitou a odborné vzdělání patřičného zaměření. Vyřazováni byli v hodnosti rotmistrů.
Všechny tyto školy měly jedno společné: Uchazeč o studium se zavázal sloužit do věkové hranice. Při nedodržení této smlouvy se zavazoval uhradit náklady na studium. Což činilo asi 10 tis. Kč za rok studia. K tomu se zavázal ve svých 18 letech, popřípadě rodiče za 15-ti letého kluka.Byla to pojistka, aby se z vojny nedalo utéct. A tak jsme to měli na „furt“. Rozčarování z reality života u útvaru s porovnáním se školou byla u mnohých značná. Zvláště u absolventů VSOŠ bylo běžné, že se chtěli z vojny dostat i za cenu „prokurátora“. Při soudním trestu i podmínečném, byl automaticky civil. To si dovolili jen svobodní 18 – 19 – ti letí. Poručík už byl přece jenom starší, nezřídka ženatý s rodinou a tato cesta byla pro ně přece jenom nepřijatelná. A tak sloužili. V 25. – 27.-ti letech na funkci velitele praporu, kdy na rotách byl jen VR voják z povolání ( začátečník) ostatní funkce vzp zastávali AVKVŠ ( absolvent vojenské katedry VŠ) ale i poddůstojník zs. Při zodpovědnosti za 150 vojáků u tpr. U mspr o stovku více, za jejich zdraví, za stav techniky, materiál v milionových hodnotách ale i za plnění úkolů. Při sebemenším zaváhání či průšvihu následoval postih. Kromě kázeňského i finanční. Fáma, že „lampasáci“ berou hodně peněz a nic nedělají, byla rozšířená. Velitel roty měl 2,500,- , já jako zástupce velitele pluku s úlevou na daních za nezaopatřené děti 4,000,- Kč. K tomu tak dvakrát – třikrát finanční odměna při splnění úkolů. To však padlo, při kázeňském trestu. Napřed následovalo zahlazení trestu. Když jsme to tak několikrát počítali, vycházela nám hodinová „mzda“ 2 – 3,- Kč./hod. Za to nedělaly ani uklízečky. V civilu, když mistr vyžadoval dobrý pracovní a kvalitní výkon a pří neplnění uplatňoval sankce, se to bralo jako normální. Na vojně, když velitel vyžadoval totéž, byl „guma“ a jiné přívlastky. Nikdo ze záklaďáků si nepřipouštěl, že v případě jakéhokoliv „maléru“ je to velitel, který nese kůži na trh. Po létech praxe, kdy byly zevšeobecňovány MÚ od jiných útvarů, každý i méně schopný velitel viděl dál, co by se mohlo stát. Těch úrazů i smrtelných bylo mnoho. Už jsem tady psal. Není nic horšího, než oznamovat rodičům, že se jim syn nevrátí. Byli jsme v očích vzs „gumy“.
Byli jsme si vědomi, že nikdo ze „záklaďáků“ nejásal, že musí na vojnu. Byli kluci, kteří to brali jako holý fakt a snažili se v klidu přežít. Bylo jich většina a myslím, že po letech už na vojnu vzpomínají jen v dobrém. Nechci zde rozebírat připravenost ČSLA na válku ale co vojákům vojna dala. Mnohým další civilní profesi (řidiči, mechanici ale i kuchaři apod.) Dále to byl nezanedbatelný smysl pro pořádek a zodpovědnost. Byli však i takoví, i když jich nebylo mnoho, kterých se vojna ani nedotkla. Jednali asi podle přesvědčení: “ když už jste mě sem zavolali, tak tady jsem, ale nic po mě nechtějte“. Nepřipouštěli si, že to nebyli „lampasáci“ co je povolali na vojnu ale systém. Každý kdo po nich něco chtěl, nebo vyžadoval, byl prostě „magor“ a“ guma“. Nepomáhaly domluvy ale ani tresty. Dnes se vžil pojem, stávali se nepřizpůsobivými. Tím se stávali středem pozornosti všech velitelů a náčelníků, byli to u útvaru známá „esa“ a jejich jména si každý dlouho pamatoval. Na ty průměrné se brzy zapomnělo.
Lze snad pochopit, že když se naskytla příležitost se nějakého „nepřizpůsobivého“ zbavit, tak jsme ji využili. Na vojně neexistovala “výpověď“ jako v civilu, kterou by každý jistě dostal.
S klidným svědomím bych se dnes postavil do čela vojáků, kterým jsem za ta léta velel, kdyby to bylo potřeba.
AUTOR: Karel Runkas
Převzato s laskavým svolením z http://pohranicnik.bloguje.cz.
Článek vznikl jako reakce na komentáře na http://pohranicnik.bloguje.cz, kde se začaly objevovat „zaručené“ informace o nízké morální a odborné úrovni důstojníků ČSLA. Často to vyplývalo z osobních „zkušeností“ diskutujících ale i neznalosti podstaty věci. Proto se autor rozhodl, po dlouhé úvaze, reagovat. Nejedná se samozřejmě o vyčerpávající pojednání (např. v oblasti školství nejsou zmíněny DDŠ - Dvouleté důstojnické školy apod.)