forum.CSLA.cz

Diskusní forum internetových stránek www.CSLA.cz.
Vítejte na forum.CSLA.cz Přihlášení | Zaregistrovat se | Nápověda
v Hledat

Vojenská služba

  • O 7. výsadkovém pluku - VÚ 7374 Holešov a jednotkách zvláštního určení vůbec.

    Chtěl bych předeslat, že současný výklad historie a následníků těchto jednotek je v přímém rozporu se skutečností a tento rozpor vynikne, jestliže porovnáme poslání a úkoly jednotek ZU a specielně 7. výsadkového pluku, armádních a divizních rot hloubkového průzkumu s úkoly běžných výsadkových  jednotek (útvarů a svazku ).

     

    Úvodní část

    Zprávy o protivníkovi jsou vždy velice důležitou součástí rozhodování velitelů k účinnému ničení protivníka, byť jde o malou zpravodajsko diversní skupinu nebo v dnešním pojetí i teroristickou skupinu. Tento poznatek není nic nového a je dokládán celou historií soubojů i velkých válečných konfliktů od počátku civilizace.

    Pokusy o seskok celých jednotek byly prováděny v předválečném období v Sovětském Svazu. Podařilo se vyřešit  leteckou přepravu a hromadné vysazení v týlu protivníka. Již v roce 1934 byly otevřeny školy a výcviková střediska. Hromadné seskoky nejen jednotek, ale celých svazků byly ukázány na manévrech v roce 1936 u Kyjeva a v roce 1937 v Bělorusku. Bylo pokračováno ve zkouškách zajištění přechodů řek, boje v horách, podíl na obklíčení protivníka.  K rozvoji se připojilo i nacistické Německo, jehož velení  plně pochopilo význam výsadků a také jej plně již od počátku války využívalo k úspěchům Blitzkriegu. Poněkud pomaleji  byly výsadkové jednotky vytvářeny ve Francii a Itálii, bez většího válečného využití.  Prakticky až v prvních válečných létech v Anglii a Spojených státech bylo přistoupeno k praktickému vytváření výsadkových jednotek a posléze celých svazků.  Oč později bylo začato se zřízením výsadkového vojska o to rychleji bylo zorganizováno, vyzbrojeno a připraveno k plnění úkolů. Ve všech armádách bylo zdůrazněno, že výsadkové jednotky jsou elitou armády, musí vydržet ty nejtěžší zkoušky, být neúplatní, chladnokrevní, mít otevřené oči.

    Když byla vyřešena přeprava výsadkových jednotek, byl jen krůček k tomu, aby se  do týlu protivníka vysazovaly i malé skupiny ze zcela odlišnými cíly, nežli byly úkoly výsadkových útvarů, a svazků. Šlo o úkoly zpravodajského charakteru z blízkého i dalekého týlu protivníka, lokální ničení důležitých objektů velení, spojení, přepravy a také vyvolávání chaosu a provokací.

    Tyto malé avšak z vojenského hlediska velice důležité jednotky o několika málo mužích dodávaly velitelům  důležité a často rozhodující  zprávy o protivníkovi  a přispívaly k správných rozhodnutím.

    Úloha těchto jednotek není v historii doceňována a není zpracována. Jistě k tomu přispívá i nedostatek archivních matriálů i přístupu k nim.

    Tyto jednotky byly často součástí i jiných druhů vojsk nežli výsadkových,  nejen pro svoje malé počty, ale i z hlediska utajení. Některé prvky výcviku a využívání výcvikové základny bylo často s výsadkovými jednotkami společné. Odtud také pramení časté pohlížení na tyto specielní jednotky jako na výsadkové, jejich začleňování do této skupiny vojsk a stanovování původu současných specielních sil.

    Rozvoj jednotek specielního průzkumu  se uskutečňoval od začátku a v průběhu  války. Specielní britské skupiny se za ústupu z Francie  snažily o  destabilizaci Němci okupovaného území. Vznikly v Anglii vojensko politická instituce SOE ( Správa zvláštních operací - Special Operation Executive ), orientovaná na sabotáže a diverse, Tajná služba  ( Secret Intelligence Service ),organizující zpravodajskou činnost a vedle nich vznikly armádní jednotky připravované ke specielním úkolům SAS ( Special Airborne Service ).

    Po vstupu USA do války americká armáda přijala program zpravodajské a sabotážní činnosti a ten byl soustředěn do Úřadu strategických služeb  ( Office of Strategic Service ) podporující podzemní hnutí v Evropě, zejména ve Francii.

    Také německá armáda se v tomto směru činila. V divizi Brandenburg byli cvičeni specialisté k sabotážním, diversním a přepadovým  akcím a podpoře protibritských povstání. Známá je akce Otto Skorzenyho o únosu Benita Mussoliniho. Neúspěšně dopadla akce směřované k zničení štábu jugoslávských partyzánú J. B. Tita, či francouzského velitelství v Alpách. Mimořádnou pozornost si zaslouží narušování německého týlu partyzány na Ukrajině a v Bělorusku v letech 1941 - 44. Skupiny vysazené Rudou armádou a sovětskou tajnou službou ( NKVD ) počítaly na 48 000 specialistů vycvičených k zpravodajský a sabotážním akcím. S postupem fronty se jejich činnost přenášela na území Polska, Československa a dalších států.

    Z hrubého přehledu o počtu a činnosti specielních skupin je zřejmé, že je nelze slučovat s klasickým výsadkovým vojskem. Jednak mají zcela  odlišné řízení,  organizací, ale hlavně úkoly a cíle, které tyto početně malé ale specialisované jednotky plnily.

     

    Vývoj v československé armádě.

    Po vzniku republiky v roce 1918 šlo v prvé řadě o zajištění obrany nově vzniklého státu. Vytvořit a vyzbrojit klasické moderní ozbrojené síly. Padáky bylo vybaveno jen letectvo jako záchranný prvek pilota a pro veřejnost seskok padákem byl atrakcí. To se stávalo od roku 1928.

    V teoretické rovině využití výsadků se velení československé armády  řídilo názory Francie. Úvahy o využívání výsadků se objevili jako neucelené myšlenky po roce 1937. Byla činěna opatření avšak pouze na úrovni příprav. K realizaci nedošlo s ohledem na události let 1938 ( Mnichovská dohoda ) a další léta. Se zřízením specielních jednotek se zpravodajsko diversními úkoly nebylo uvažováno. Pokus zorganizovat výsadkovou jednotku skončil neúspěchem.

     

    Specielní paradesantní skupiny v letech 1939-1945.

    Po okupaci Československa a rozpadu na Protektorát Čechy a Moravu a samostatný Slovenský štát  a po porážce západních spojenců v západní Evropě vznikala  nezáviděníhodná situace. Odpor odbojových skupin brzy vyčerpával svoje možnosti. Chyběly zpravodajské poznatky o situaci na okupovaných  územích. Území Československa se dostávala do isolace.

    V roce 1940 byla přijata nová strategie „ podpálení Evropy “, což znamenalo využití podzemního hnutí k aktivnímu boji proti okupantům.

    Na tomto aktivním boji se plně podílely i vojáci čs. armády, kteří před okupací odešli do Francie a po té do Anglie a také občané již v Anglii sídlící. Úkolem bylo obnovit a podporovat odbojové skupiny  a využívat je ke zpravodajským úkolům. V prosinci došlo k dohodě o podpoře zpravodajské a diverzní činnosti odboje a vysílání paradesantních skupin na území ČSR. V průběhu roku 1941 byla vytvořena Zvláštní skupina D ( nazývaná též Skupinou ZU - zvláštních úkolů ). Ta prováděla výběr, výcvik a specielní přípravu parašutistů. Ta se konala ve zvláštních utajovaných výcvikových střediscích.

    Zvláštní skupinou D bylo v letech 1941 – 1945 plánováno 46 operací s použitím 122 vojáků, ze kterých bylo vysazeno 98 mužů k 37 akcím. Do Československa, ale také Francie, Itálie a Jugoslávie.

    Skutečný počet vycvičených vojáků byl podstatně vyšší. V roce 1943 bylo vycvičeno 574 vojáků z toho 211 důstojníků. Smyslem výcviku byla myšlenka pomoci celonárodnímu povstání, o němž se v té době vedly vážné úvahy.

    Mezi nejznámější patří skupina Anthropoid, jejíž členové rotmistr Jan Kubiš a rotmistr Josef  Gabčík provedli 27. května 1942 atentát na předního činitele nacistického Německa Reinharda Heydricha.

    To vše, co bylo realizováno byly specielní, průzkumné skupiny se zpravodajskými a diversními úkoly, skupiny zabezpečující spojení a podporu domácím odbojovým složkám. Se vznikem operačně taktických výsadkových jednotek se neuvažovalo.

    Na východní frontě bylo použití paradesantních skupin mnohem početnější co do počtu i  struktury. Na území Československa byly skupiny vysazovány od roku 1941. V sestavě skupin byli i občané Československa. K přímé přípravě a řízení došlo v sedmi případech, ale bez úspěchu. Vyslány byly Čs. vojenskou misí v Moskvě.

    Po té však vzaly vysílání specielních skupin na území ČSR do rukou sovětské orgány a skupiny byly vysílány bez vědomí čs. orgánů. Skupiny byly vysílány Zpravodajskou správou GŠ Rudé armády, NKVD, vedením KSČ v Moskvě, Hlavním štábem partyzánského hnutí a štáby frontů do jejich operačního prostoru.

    Pozornosti se zaslouží záměr vytvořit rotu zvláštního určení v roce 1944 podřízenou přímo velitelství čs. vojska v SSSR. Z počtu 170 vojáků a důstojníků měly být vytvořeny specielní skupiny v počtu cca 9 mužů. Úkolem bylo získat zpravodajské činnost a podpora odboje. Záměr se neuskutečnil, vycvičení vojáci však našli uplatnění v rámci akcí Ukrajinského partyzánského štábu. Např. v září 1944 seskočil rtm. M. Kričfaluši jako komisař partyzánské skupiny Borkaňuk ve východním Slovensku. Po sloučení a Rudou armádou se vrátil k rotě ZU 1. čs. armádního sboru. Celkem bylo z východu vysazeno 486 parašutistů ve 126 skupinách.

    Na východní frontě byly realizovány praktická opatření k vytvoření operačně taktické výsadkové jednotky. Jejím úkolem byla pomoc celonárodnímu povstání v ČSR. K vytvoření došlo 17. ledna 1944 v Jefremově. Brigáda měla 2 800 vojáků. Byla to první jednotka tohoto druhu v dějinách čs. vojska. Ta bojovala v rámci dukelské operace, zasáhla do Slovenského národního povstání bojů a pak přešla na partyzánský způsob boje.

     

    1945 - 1952

    Ke konci války byly zahájeny diskuse navržené záměry dalšího vývoje čs. armády. V té souvislosti se projednávala i budoucnost výsadkových jednotek. Zda jít cestou hromadného použití výsadkových jednotek nebo specielních zpravodajských a diversních výsadkových skupin. Až do roku 1947 byly zpracovávány studie použití výsadkových jednotek. Ty vycházely z válečných zkušeností  a poznatků, které se osvědčili u čs. jednotek a z praktických možností. V podstatě šlo o dvě linie vývoje. Vytvořit  operačně - taktickou jednotku na úrovni brigády, nebo klást důraz na použití malých skupin diverzně sabotážních jako obdoba úderných jednotek známých z jiných armád.

    K realizaci v podstatě obou koncepcí došlo vytvořením pěšího praporu 71  -              „ Československých parašutistů“  1. října 1947.                        

    Prapor měl v zásadě údernou rotu pro výcvik specielních skupin a dvě roty výsadkové s použitím hromadného výsadku a další podpůrné jednotky.

    Celý prapor byl více méně výcvikové středisko pro možný další rozvoj paradesantních jednotek ať ve směru specielních skupin nebo takticko operačních výsadků. Způsob přípravy čerpal zejména z přípravy britských jednotek Commandos. Vojáci ve výcviku v obou směrech cirkulovali. Vybraní jednotlivci absolvovali spojovací výcvik včetně výcviku na konspirativních radiostanicích. Jednotka již v prvém roce výcviku dosáhla vysokého stupně profesionality.

    V podstatě takto probíhal výcvik až do roku 1950 přes různé personální změny ve velení V začátku 50 let, kdy se čs. armáda v podstatě stala součástí Sovětské armády, byla zahájena příprava podle sovětských předpisů. Koncepce  zpravodajsko diversních skupin byla opuštěna a zahájena příprava paradesantních jednotek jako hromadného výsadku s takticko operačními výsadku úkoly. Organizačně tato zásadní změna  byla ukončena v roce 1952 založením 22. výsadkové brigády . Toto datum je také oslavováno jako datum vzniku výsadkového vojska ČSA. Však zřejmé je, že jednotky vysazované padákem tedy výsadkové jednotky vznikly  již v roce 1940-41.

     

    Znovuzrození zpravodajsko diversních jednotek

    V polovině padesátých let 20. století se začala měnit strategická koncepce vedení válek. Byly vyvinuty a do výzbroje armád zaváděny operačně taktické rakety vybavené jadernými hlavicemi. Začalo se uvažovat i o vedení lokálních válek.

    V roce 1956 byl velením ČSLA přijat záměr vytvořit  jednotku určenou pro  plnění zvláštních zpravodajsko diversních úkolů. Vybudovat specielní jednotky schopné v hlubokém týlu protivníka získávat zprávy a posléze narušovat a ničit důležité objekty. Bylo nutné také vyplnit mezeru v průzkumné činnosti za divizním průzkumem. Po šesti létech, kdy byl po sovětském vzoru bylo uvažováno a realizováno v praxi  jen s operačně taktickým hromadným výsadkem, bylo přikročeno k vytvoření roty zvláštního určení, jednotky plnící zpravodajsko diversní úkoly v malých skupinách řízených ze zpravodajského ústředí.

    Realizovat tento záměr dostala za úkol Zpravodajská správa Generálního štábu. Zde byla vytvořena specielní skupina  pod velením pplk. Jiřího Hradila. Nově vznikající jednotky byly označovány jako jednotky zvláštního určení. Základem  byla skupina v počtu do 10 osob. Jejich hlavním úkolem bylo získávat zprávy zpravodajského charakteru z hlubokého týlu protivníka. Skupiny zvláštního určení (skupiny hloubkového průzkumu - SHPz) měly také  narušovat velení a ničit raketové nosiče zbraní hromadného ničení.

    Úkolem oddělení ZS bylo v prvé řadě organizačně a kádrově jednotky vytvořit. Což se stalo v roce 1957, kdy vznikla průzkumná rota, v roce 1959 prapor a v roce 1961 7. výsadkový pluk. Bylo podrobně rozpracováváno použití jednotek zvláštního určení a tomu odpovídající metodika a plány výcviku.

    Výcvik zahrnoval kromě všeobecné přípravy hlavně odbornou přípravu ve smyslu úkolů skupin. Důraz byl kladen na fysickou odolnost, samostatné rozhodování, maskování, použití zbraní a výbušnin, znalosti o  možném protivníkovi  včetně základních znalostí jazyka, na bezchybné, šifrované spojení uvnitř skupiny i s řídícími orgány. Velitelé výcvik SHPZ provádějící, v době nasazení skupin se podíleli na přípravě skupin k nasazení, jejich řízení tj. příjmu zpráv, usměrňování činnosti a kontaktování skupin po splnění úkolu. Bylo zabezpečeno, aby vojáci k jednotce byly specielně vybíráni již před i při nástupu vojenské služby podle dostupných materiálů na vojenských správách. S ohledem na náročnost úkolů požadovaných na skupinách hloubkového průzkumu byli po roce 1966 velitelé skupin praporčíci i důstojníci. Oddělení řešilo i specifické vybavení skupin.

    Byly vyvinuty padáky uzpůsobené pro přesné vysazení, vojáci obdrželi nové zbraně, zdravotnické potřeby, potravinové dávky a další výstroj umožňující samostatný a dlouhodobý pobyt v týlu protivníka a samostatné plnění zpravodajských a diversních úkolů.

    Oddělení bylo postupně rozšiřováno a řídilo jednotky nejprve dislokované v rámci 22. výsadkové brigády metodicky, zejména v odborných předmětech. Po vzniku  7. výsadkového pluku mu tento pluk byl podřízen organizačně  přímo. V průběhu 60. let vznikly jednotky zvláštního určení armád a divizí.

    Armádní skuliny hloubkového průzkumu organizačně uskupené v samostatných rotách měly v podstatě stejné úkoly a cíle jako frontové skupiny a měly operovat v hloubce do cca 500  km. Divizní skupiny zvláštního určení byly součástí divizních průzkumných praporů. Předpokládalo se, že budou vysazovány do hloubky až 100  km letouny, vrtulníky za přízemního letu, za průletu i na obrněných transportérech a přechodem fronty „ po svých “. Mezi objekty určené k ničení byly mimo jiné i taktické nosiče jaderné munice ( Lance, Honest John, dělostřelectvo ).

    Organizačně byly podřízeny zpravodajským oddělením. Metodicky i tyto jednotky byly řízeny ZS / GŠ.  Skupiny hloubkového průzkumu výsadkového  pluku získávaly zprávy pro velení frontu. Vysazení těchto skupin se předpokládalo padákovým výsadkem. Velká pozornost byla věnována spojení a předání šifrovaných zpráv.

    7. výsadkový pluk přímo řízený ZS / GŠ pluk byl vybaven  specielními radiovými stanicemi, jak pro skupiny hloubkového průzkumu tak i pro řídící orgány. Předávané zprávy byly šifrovány. Vývoj těchto klíčů se děl rovněž v přímém řízení ZS / GŠ.

    Byly vytvořeny specializované metodické předpisy pro výcvik. Zpracována pomůcka  pro přežití v týlu protivníka použitelná i pro letce i další odbornosti. Do vývoje výzbroje a výstroje jednotek hloubkového průzkumu byly zapojeny různé vývojové, výzkumné a vědecké ústavy. Potřebou specializace vznikly mimo jiné Sa-61 škorpión, letoun L - 410, pomůcky pro výcvik jako makety zbraní hromadného ničení, atomových min, přístroj pro přesné zaměření radiolokátorů a další. Byla rozpracována a součástí výcviku byla metodika činnosti průzkumníka v týlu protivníka v civilním oděvu.

    Tak v roce 1957 v ČSLA vznikly a postupně co do počtů i kvality se rozšířily specielní zpravodajské jednotky zcela oddělené od tradičních výsadkových jednotek používaných k hromadným výsadkům.

     

    Vznik roty a praporu zvláštního určení.

    Po období příprav tj. od roku 1956 do poloviny roku 1957 došlo ke konkrétním opatřením. Pro velitelský sbor byli vojáci vybráni ze stávajících výsadkových jednotek 22. výsadkové brigády. Stejně tak byla využívána  výcviková  základna a celé materiálové zabezpečení 22. výsadkové brigády. Nebylo myslitelné, že by se pro tak malou jednotku budovaly nová zařízení. Velitel brigády plk. František Mansfeld pro činnost jednotek zvláštního určení, pokud byly organizačně v jeho  podřízenosti, vytvářel velice dobré podmínky. Rota zvláštního určení – 22. průzkumná výsadková rota - byla vytvořena 1. října 1957 v Prešově a následně byla umístěna do kasáren v Sabinově. Od samého počátku nesla samostatný krycí název vojenského útvaru (VÚ 7374). Prvním velitelem roky byl ustanoven npor. Alois Klindera, který k rotě nastoupil jako důstojník určený Zpravodajskou správou generálního štábu.

    Výcvik roty zahrnoval nejen fysicky náročný výcvik, střeleckou přípravu, ale i řadu odborných znalostí jako dokonalé maskování, použití trhavin, znalosti o cizích armádách, ovládání spojovacích prostředků a.j. specielní předměty. Průzkumník musel být odolný vůči všem nástrahám pobytu na cizím území.

    Speciální jednotka vyžadovala i speciální výběr mužstva. Významným předpokladem vytvoření roty zvláštního určení byl už od samého počátku fakt, že účast vojáků v této jednotce byla dobrovolná. Na základě předběžného výběru se do roty dostali mladí muži, kteří už většinou měli za sebou z civilu svazarmovské seskoky padákem a byli dobře fyzicky vybaveni. Řada z nich měla středoškolské vzdělání a měla také jazykové základy, zejména z němčiny.

    Výsadkový výcvik včetně seskoků se vykonával  v Prešově. Vojáci byli velmi dobře připraveni. Po roce výcviku na celoarmádních závodech průzkumníků se družstvo sestavené z vojáků 1. ročníku umístilo na druhém místě. Rota  se stala základem pro vytváření dalších jednotek pro vedení hloubkového průzkumu, jednotek se zpravodajsko diversními úkoly.

    Záměr ZS / GŠ vytvořit jednotky hloubkového průzkumu se plně osvědčil. Vznikala potřeba získávat zprávy o protivníkovi až do hloubky 800  km, jak pro potřeby frontu tak i armád. Začátkem roku 1959 bylo rozhodnuto podstatně rozšířit počet skupin hloubkového průzkumu. K 1. říjnu 1959 byla rota reorganizována na 22. průzkumný prapor (opět VÚ 7374) dislokovaný v Prešově. Velitelem praporu byl ustanoven major Miroslav Šedina. Tento důstojník, absolvent vysoké školy v SSSR,  před tím jmenováním zastával funkci náčelníka štábu příhraničního motostřeleckého pluku, tedy voják s vojenským vzděláním, přehledem  a praxí. Výběr byl věcí ZS / GŠ. Ustanovení Miroslava Šediny bylo významné pro další vývoj jednotek hloubkového průzkumu. Tento velice schopný,  všestranný a náročný velitel se zasloužil o další rozvoj jednotek hloubkového průzkumu. Ve spolupráci s ZS / GŠ se podílel na dalším rozvoji použití skupin hloubkového průzkumu, organizaci a metodách jejich výcviku.

    Prapor byl stále z důvodů zejména  výcviku ve výsadkové přípravě a materielně technického zabezpečení součástí výsadkové brigády. I když v mnohém se již osamostatňoval.V odborných přípravách však „ jel po vlastní – zpravodajské linii “.

    V roce 1960 byla výsadková brigáda přemístěna do nových posádek na Moravu, velitelství a podstatná část do Prostějova, dva prapory do Holešova. Jedním z nich byl i 22. průzkumný prapor.

    Reorganizace v letech 1957 - 1960  a častá redislokace neměly podstatný vliv na výcvik skupin hloubkového průzkumu. Všechny tyto akce proběhly disciplinovaně.

     

    7. výsadkový pluk.

    Po zkušenostech z let 1957 - 1960 bylo rozhodnuto významně posílit význam skupin hloubkového průzkumu jejich počty a plně je oddělit od běžných výsadkových jednotek.

    K 1. září 1961 byl založen 7. výsadkový pluk ( vojenský útvar 7374 ), dislokován v Holešově. Ten byl definitivně vyňat ze svazku 22. výsadkové brigády. Tento záměr byl zřejmý již od založení roty, avšak z logistických důvodů jednotka musela být ve svazku výsadkového vojska. Jednotky hloubkového průzkumu však od svého založení v roce 1957 se svými úkoly a přípravou na ně zcela lišili od běžného výsadkového vojska.

    Doplnění stavů 7. výsadkového pluku důstojníky a vojáky se dělo z počtů průzkumných praporů divizí z celé republiky. Ti absolvovali výsadkový výcvik. Zvládnutí výcviku těmto vojákům nečinilo velké potíže, neboť mnoho již znali z výcviku divizních průzkumných jednotek. Velkým problémem bylo stmelit kolektiv pluku v jeden celek. Nový útvar měl okolo 800 mužů. V tomto rozhodující úlohu sehrál velitel pluku Miroslav Šedina.

    7. výsadkový pluk byl organizován do dvou výcvikových praporů, výsadkové roty vojenské kontrarozvědky, radiové roty a měl nezbytné zabezpečení pro výsadkovou přípravu, přesuny, týl a zdravotnické zabezpečení. V 2. praporu byla i školní rota k výcviku velitelů skupin.  Velitelé  praporů byli majoři Jiří Dufek a Miroslav Prchlík. Školní jednotce velel kpt. Ján Repaský.  Při bojovém nasazení se  pluk rozčleňoval do skupin hloubkového průzkumu a řídícího  pracoviště. Tato byla vytvořena z velitelství praporu. Jejich úkolem bylo připravit skupiny k specifickým úkolům v daném prostoru, materielně je zabezpečit, a připravit k vysazení. Přímé řízení vysazených skupin prováděla přímo ZS / GŠ.

    Praporní organizace byla v roce 1963 nahrazena pružnější organizací rotní a vytvořeno bylo řídící pracoviště ( zároveň organizovalo i výcvik ) a spojovací uzel. V této jednotce byly soustředěny pojízdné radiostanice s velkým výkonem, určené pro spojení se skupinami hloubkového průzkumu. Radiostanice R-350 ve vybavení skupin používaly i jiné zpravodajské orgány. Řídící pracoviště řídilo SHPZ a úkolovalo je podle pokynů ZS / GŠ a tam také předávalo právy.

    V roce 1964 byla provedena decentralizace jednotek hloubkového průzkumu ve prospěch armád. Vytvořeny byly armádní roty a přemístěny do Luštěnic a Chrudimi. Rovněž i u divizí byly jednotky hloubkového průzkumu podřízené divizním zpravodajským orgánům. Všechny tyto reorganizace vedly k efektivnějšímu využití skupin hloubkového průzkumu a zdokonalení výcviku.

    Dokončením strukturalizace a organizace pluku došlo i ke zvláštnostem, které u jiných vojenských jednotek neexistují a existovat nemohou. Jednotlivé skupiny a jejich bojové úkoly podléhaly přísnému utajení. Bojový úkol průzkumných skupin tvořených velitelem skupiny, dvěma radisty a dvojicemi specialistů – průzkumníků vyžadoval utajení před ostatními příslušníky pluku. To na straně  jedné. Na straně druhé vytvořil malou skupinu mužů naprosto na sobě závislých; v době plnění úkolů v týlu řízených pouze cílem daného útoku. Způsob jeho provedení byl dán metodikou výcviku. Proti jiným armádním jednotkám bylo v pluku zařazeno tabulkově větší množství důstojníků a praporčíků. To vytvořilo podmínky pro mimořádně vysokou intenzitu výcviku. Ale dvojice průzkumníků uvnitř průzkumné skupiny byla vybírána přirozenou cestou. Ta sebou nesla, zejména při balení padáků, absolutní důvěru a odpovědnost. Kvalita velitelského sboru i jeho řadových příslušníků se odrážela  ve vojenské  kázni. Pluk neměl téměř  žádné „ mimořádné události “. Byl prostoupen zvláštním „ duchem “ soudržnosti, úcty k velitelům a hrdosti na úkoly, které plní nebo se na ně připravuje.

    Za dobu existence jednotek zvláštního určení se podařilo vytvořit zvláštní programy přípravy, postupy výcviku, řízení a zpravodajské využívání skupin. Celá organizace vysazení a činnosti skupin byla přezkoušena na několika cvičeních zahajovaných ve východní části republiky. Při nich došlo k několika přemístěním řídících orgánů až do východních Čech a k vysazením skupin do několika prostorů v celých Čechách až po západní hranici. Tato plukovní cvičení vždy dopadla velice úspěšně. Pluk v krátké době vyrostl ve stmelený kolektiv a stal se jednou z nejlépe vycvičených útvarů nejen v ČSLA, ale v celé Varšavské smlouvě. Zkušenosti výsadkového pluku byly předávány v rámci Varšavské smlouvy při návštěvách jejich zpravodajských orgánů u pluku. Pluk navštívily delegace armád Polska, NDR, Maďarska, Kuby a Sovětské armády.

    K významným dnům pluku patří 6. říjen 1962, kdy pluku byla předána vojenská zástava a 6. říjen 1967, kdy byl ministrem národní obrany armádním generálem Bohumírem Lomským dekorován Řádem rudé hvězdy. Celá řada vojáků byla vyznamenána vojenskými medailemi. Mezi znamenanými byl i čet, zákl. služby Josef Bodnár. V roce 1967 byl ustanoven velitelem pluku Vladimír Košan a Miroslav Šedina nastoupil  na oddělení Jiřího Hradila na ZS / GŠ.

    Pluk však nežil pouze vojenskými povinnostmi, ale také širokou spoluprací s civilním sektorem. V roce například 1966 pomáhaly některé jednotky pluku oblastem jižního Slovenska Hurbanovu, Klárovu a Komárnu, které byly postiženy povodněmi. Zapojovali do řady investičních akcí v Holešově a pozvedli úroveň holešovského sportu. Vojáci se aktivně zúčastňovali armádních i celostátních sportovních soutěží. Titul mistr ČSSR dostalo družstvo npor. Belička a vojíni Brůna a Toth za nejlepší umístění armádních družstev v Dukelském závodě zdatnosti. Atletické družstvo dvakrát zvítězilo v lehkoatletických závodech MNO Praha. Ze závodů v roce 1962 dovezlo družstvo ( kpt. Klindera,  čet. Němčík, čet. Pačut, voj. Žižka ) poháry pro nejlepší útvar, za vítězství v lehkoatletických závodech a za vítězství v Dukelském závodě. Vítězem soutěže o pohár časopisu Obrana lidu v roce 1964 se stal svob. Jan Novák a v roce 1966 se čestně umístil voj. Kohoutek. Na mistrovství světa v orientačním běhu v roce 1966 ve Finsku pluk representoval voj. Antonín Urbanec. Příslušníci pluku vzorně representovali vysokou tělesnou zdatnost na cvičení na  okrasních, krajských i celostátní spartakiádě.

    U pluku se dbalo na další vzdělávání velitelského sboru. Pravidelně se konala školeni velitelů o nejnovějších poznatcích zejména cizích armád, organizaci, vyhodnocování, šifrování a předávání zpráv. Důstojníci i praporčíci studovali na středních i vysokých školách. Věkem starší si doplňovali vzdělání dálkovým studiem, řada mladších důstojníků byla vysílána do vysokých vojenských škol.  Někteří důstojníci absolvovali specializované jazykové kursy, aby našli další uplatnění v jiných zpravodajských složkách. Mimo jiné i tímto byl zabezpečena kvalita velitelů i jejich kariérní postup. U pluku probíhal výcvik i příslušníků dalších zpravodajských konspiračních složek.

    Naprostá většina vojáků z povolání i základní služby si vytvořila ke svému útvaru citový vztah. Dodnes při setkáních rádi vzpomínají na léta strávená u výsadkového pluku. Svědčí o tom nástup veteránů pluku 27. srpna 2011 s účastí 658 bývalých vojáků v kasárnách v Holešově.

     

    Rok 1968 - okupace.

    V roce 1968 v období pražského jara se pluk postavil za demokratizaci společnosti. Při násilné okupaci v srpnu 1968 byla kasárna pluku obležena sovětskou jednotkou schopnou použít zbraně. Sověti měli o spřátelené československé armádě výborné informace a nejinak tomu bylo i v Holešově. Velení pluku zaujalo zásadní postoj a nevedlo se sovětskými veliteli  žádná diplomatická jednání.

    Velení útvaru začalo organizovat průzkum v okolí Holešova. Hlídky byly vysílány v civilu  a v civilních vozidlech. O pohybu sovětské jednotky mířící k Holešovu tak měli podle tehdejšího náčelníka štábu v kasárnách přehled. Mezi tím vybraní vojáci pluku vyvíjeli průzkumnou činnost mimo kasárna.

    Z počtu pluku byla vytvořena na pokyn ZS / GŠ specielní jednotka připravená k akci, snad na osvobození unesených představitelů státu, případně dalším akcím. Po pravdě řečeno neměla tato akce žádný praktický význam a nebyla ani uskutečnitelná. Nevědělo se, kde představitelé státu jsou, nebyla možná letecká přeprava a lze také předpokládat, že sovětské jednotky měly přesné zprávy o přípravě a možné činnosti vyčleněné  jednotky.

    Při generálním štábu ČSLA byla zřízena vyšetřovací komise, která zhodnotila činnost 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově v letech 1968  a 1969 následovně: „ U pluku se projevily v průběhu roku 1968 / 1969 značné oportunistické tendence, které vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a k antisovětismu. Tyto názory se plně projevily po 21. srpnu 1968, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany z 21. srpna byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován průzkum sovětských jednotek. U pluku se podařilo před 21. srpnem vytvořit psychózu antisovětismu a nacionalismu, která se plně projevila při vstupu spojeneckých vojsk. “

    Velitel pluku Vladimír Košan a náčelník štábu Jiří Dufek byly zhodnoceni jako „ nositelé nacionalismu a antisovětismu a aktivně se zúčastnili vyvedení části útvaru do lesů, což vytvářelo podmínky k otevřenému střetu se sovětskou vojenskou jednotkou “. Takto zhodnotila komise  ministerstva národní obrany činnost pluku a jeho představitelů. Tímto bylo o osudu 7. výsadkového pluku rozhodnuto.

     

    Likvidace 7. výsadkového pluku.

    Bylo zřejmé, že s takovýmto hodnocením pluku a jeho velení není možné očekávat již v zahájení normalizace nic dobrého. V roce 1969 byl pluk rozpuštěn pod záminkou reorganizace a redislokace a jeho podstatná část byla přesunu do Prostějova. Vojáci ze štábu pluku byly rozmístěni k různým útvarům. Několik důstojníků bylo vyhodnoceno pro své politické postoje jako nevyhovující pro službu v armádě byli propuštěni. Propuštěn z armády byl i pplk. Jiří Hradil a Miroslav Šedina oddělení zpravodajské správy. Vladimír Košan a Jiří Dudek byli jako zvláště nebezpeční zařazeni do seznamu akce Norbert. Štáb pluku byl v podstatě „rozmetán“ po různých útvarech v celé republice.

    V tomto období byla reorganizována i 22. výsadková brigáda. Ta již před tím neměla žádné efektivní bojové použití. Neměla vhodnou výzbroj a také možnosti leteckého vysazení. Reorganizace 7. výsadkového pluku na 22. výsadkový pluk, jehož základem se staly jednotky zvláštního určení 7. výsadkového pluku bylo východiskem. Tak vznikla situace, že 22. výsadkový pluk byl vytvořen ze štábu 22. výsadkové brigády a perfektně vycvičených jednotek zvláštního určení 7. výsadkového pluku. Současně do stavu 22. výsadkového pluku byly včleněny armádní roty zvláštního určení. Vytvořený útvar dostal krycí název VÚ 8280 Prostějov.

    Jednotky zvláštního určení byly přemístěny do Prostějova do naprosto nepřipravených ubytovací i výcvikových podmínek nevyhovujících i z hlediska základních hygienických potřeb Základem nově vytvořeného útvaru byli vojáci vycvičení u 7. výsadkového pluku. Celkem šlo o sedm plně bojeschopných rot zvláštního určení a spojovací uzel dokonale vycvičený a vybavený moderní radiovou technikou.

    Velitelé 22. výsadkového pluku a armádních rot byli prověření důstojníci od 22. výsadkové brigády respektive 22. výsadkového pluku neznající problematiku jednotek zvláštního určení. Jaké tedy bylo pozadí těchto tzv. reorganizačních a redislokačních změn za podpory a na žádosti územních orgánů KSČ si lze jen domýšlet. Velení holešovského pluku jednalo se sověty jako s okupanty, zatím co jiní diplomaticky. V podstatě byl holešovský pluk považován za zrádce socialismu.

    Ač byl 7. výsadkový pluk zlikvidován jeho zkušeností se plně se využívaly. Specializovaný hloubkový průzkum byl organizován a jednotky hloubkového průzkumu byly cvičeny až do devadesátých let minulého století a poznatky a zkušeností jsou využíváno dodnes. Orientace na specielní jednotky pro hloubkový průzkum to byla životnost výsadkového vojska.

    S údivem pročítám vydávané publikace o jednotkách hloubkového průzkumu a specielních jednotkách vůbec. Historie je podávána tak, že jednotky hloubkového průzkumu byly součástí 22. výsadkové brigády a plodem její činnosti. To je velice zkreslené a nepravdivé. O 7. výsadkovém pluku se mlčí a nebo píší neúplné informace. To „ Kainovo “ znamení tj. postoje v roce 1968 funguje dosud.

    Jednotky hloubkového průzkumu od svého založení v roce 1957 se svými úkoly a přípravou na ně zcela lišili od běžného výsadkového vojska.

    Jednotky 22. výsadkové brigády měly za úkol po hromadném výsadku bojovat v malé hloubce nepřátelských postavení, udržet území, předmostí do příchodu hlavních sil, zúčastnit se obkličovacích manévrů apod. a umožnit tak rychlý postup hlavních sil. Jednotky bojovaly v organickém svazku za podpory vlastních lehkých děl a jiných zbraní a k přesunu měly používat lehká snadno „ vysazovatelná “ vozidla. Předpokladem úspěchu byla letecká převaha a v průběhu boje letecká podpora. Zcela jiná situace je v použití jednotek hloubkového průzkumu

    Jednotky hloubkového průzkumu získávaly zprávy a prováděly diversní akce v hlubokém týlu protivníka, jejich činnost závisela na iniciativně, spolehlivosti a schopnosti velitele skupiny. Skupina se nemohla v podstatě spoléhat na žádnou pomoc od řídících orgánů, snad na shoz munice, náhradních radiostanic, léků, potravin apod. Vojáci byli proto cvičení k samostatnému jednání a k tomu byli také vybaveni zbraněmi a ostatním materiálem.

    Z toho důvodu není správné historicky hodnotit jednotky hloubkového průzkumu a 7. výsadkový pluk a slučovat je jako součást výsadkového vojska, zvláště ne jako součást 22. výsadkové brigády, nýbrž je hodnotit jako samostatnou kapitolu historie Čs. armády.

    Od samého počátku jednotky hloubkového průzkumu šly samostatnou cestou. Společného měly s výsadkovou brigádou jen slovo výsadkový. Jednotky hloubkového průzkumu, dnes speciální jednotky, to byly a jsou ty, které navázaly na výsadky z 2. světové války vysílané na území Československé republiky.

    Na zásady a principy hloubkového průzkumu vytvořené u 7. výsadkového pluku navazuje dnešní 601. skupina speciálních sil řízená přímo MO, která je „ cvičena k provádění specielního průzkumu, úderných akcí, k poskytování vojenské pomoci a v neposlední řadě i k řešení úkolů zvláštní důležitosti “. To velice připomíná úkoly hloubkového průzkumu před více než 50 léty. Samozřejmě jsou jiné cíle a technika posunutá 50 let dopředu.

    Plk. v.v. Ing. Jiří Dufek,
    náčelník štábu 7. výsadkového pluku

  • Řešení krizových situací.

    Chlap za Andulou.

    Probíhalo letní soustředění rot hloubkového průzkumu (RHPz)  někdy v polovině 70tých let na letišti v Chrudimi, kde jsme byli ubytovaní pod stany se vším vybavením.Probíhala výsadková příprava a přípravy na první seskoky z AN-2 na upoutaný vak. Pochopitelně instruktoři a mistři, kteří mohli provádět víc seskoků v jednom dni, měli  přiděleny víc padáků OVP-68 a tím i po prvních seskocích se tyto padáky balily na  průběžné otvírání a se  spožděným otvíráním - zádržky.

    U 9. roty HPz byl v té době instruktor výsadkové přípravy/ dříve balič/ voják základní služby, který sice mohl ošetřovat a hospodařit s výsadkovým materiálem, ovšem konkrétní závěrečné kontroly při „ostrém“ balení padáků mohl provádět pouze profesionální instruktor, který musel k rotě vždy v průběhu balení padáků od některé roty zaskočit. Ovšem stalo se. Milý instruktor záklaďák si pro sebe „připravil“, někde za rohem padák, což se později prokázalo, a šel provádět seskok  podle metodické řady.

     Výsadkový provoz na chrudimském letišti probíhal od brzkého červencového rána, které bylo nádherné, bezvětří, spadaná rosa krásně voněla v trávě, výsadky se rychle  strojily do padáků, probíhaly poslední kontroly a poučení ze strany NVS , postupně se nabíhalo do letounu AN-2, který šel do 600 metrů na dva okruhy, výsadky po 5 lidech, vše probíhalo podle zaběhnutého řádu. Až. Nastoupila další várka 10 výsadkářů - průzkumníků, rolování na plochu, start, Andula se celá chvěje, poskakuje, pomalu se vznáší v tetelícím se teplém ovzduší, začíná pálit slunko a je horko i v kabině.

    Dávám povel k ukotvení lan, provádím kontrolu karabin a vizuálně i výstroje, vše vypadá v pořádku, jdeme do náletu, bod náletu a přípravy mám za ty „rundy“ v oku,už ani nepotřebuji světelnou signalizaci, první pětka na straně dveří vstává, „zelená“ a jeden za druhým opouští palubu letounu, vtahuji dovnitř výtažná lana s vaky vrchlíků, piloti provádí prudký okruh, aby zkrátili čas vysazování s přibývajícím horkem, jdeme do náletu, druhá pětka se staví, nervo-zita stoupá, zelená a jdou ven. Hned po druhém výsadkáři to nějak zacloumalo s letounem, ovšem další už jsou venku, uchopím výtažná lana abych je vtáhl dovnitř, ale nejdou, mašina se chvěje, piloti znervozní, koukají do kabiny, já koukám ven a tam: visí chlap na padáku, který má natažený vak vrchlíku s vrchlíkem uvnitř, natažené nosné šňůry, plápolá to sním  nahoru, dolu, do stran a za výtažné lano je pevně spojený s letounem, je při vědomí  a vytřeštěně  se snaží koukat dozadu na letoun. Prostě průšvih. Křičím na piloty, „chlap za letounem, točte levou a nad letištěm“! Ale co s tím. Nemám šance abych ho vtáhl dovnitř, je daleko od letounu na délku vrchlíku a nosných šňůr, Andula se těžko ovládá, je to cítit na letu, piloti sedí pevně za kniplem ani nedutají, motor drží pod plynem, točí letoun v levém okruhu a čekají co s tím udělám. Vtáhl jsem rychle dovnitř volná lana s vaky vrchlíků od těch čtyř co opustili letoun s ním a kteří ho jistě i nakopali při výskoku, jeho lano se pomalu zařezává do hrany dveřního rámu letounu, asi dlouho nevydrží, hobluje se nahoru a dolu, je to průšvihové. Vylezu ven ze dveří co mi dovolí kotvicí pás a sleduji ho venku. Sláva, byl při vědomí mává na mne rukama dožaduje se pomoci, což je dobré. Ukazuji mu nůž ,že ho odříznu a naznačuji mu aby dal ruce na záložní padák a otevřel ho jak ho říznu. Chvíli mu to trvá, je asi vystresovaný, ale pochopil. Vidím, že bere uvolňovač záložního padáku do ruky, neváhám ani vteřinu a řežu lano u dveří současně sním jak tahá za uvolňovač. Odpadl od letadla, to se „vzneslo“,otevřel se záložní padák a je po všem.

    Vše se odehrálo velmi rychle byly to vteřiny, snad nějaká minuta, ale bylo vyhráno, koukám ze dveří, piloti točí další levou a rychle klesají dolů, jemu se pomalu otvírá i vrchlík hlavního padáku, kde se pomalu nalévá vzduch dovnitř, vak vrchlíku klouže ,nabírá se vzduch a asi tak 100 metrů nad zemí má otevřený i hlavní padák. Po přistání je v mírném šoku, promočený, ale celý. Stál na doskokové ploše ,nebyl schopen slova, asi mu to začalo teprve pomalu docházet co prožil.

    K čemu došlo. Jak sám přiznal,vzal si padák zabalený na „ostro“ pro seskok na průběžné otvírání, otevřel ho, odvázal výtažný padák se stabilizačním padákem a když odvázal spojovací lemovku, tak na uzdičku vrchlíku padáku kterou měl pravděpodobně v ruce po odvázání „gumycuku“ navázal výtažné lano, místo aby ho navázal na uzdičku vaku vrchlíku, padák znovu uzavřel, úvaz uzdy a výtažného lana nechal venku  pro kontrolu jak má být, vše zaplomboval a tak měl připravený padák pro sebe na seskok, který dopadl jak dopadl. To dokázala i okamžitá prohlídka vrchlíku jeho padáku, kde bylo pevně uvázané výtažné lano za uzdu vrchlíku a mělo odříznutý konec, který jsem měl v ruce já z letounu.. Otázkou zůstává, co kontrola NVS na čáře strojení a poučení? V té době byla u této roty krize v obsazení funkcí vojáků z povolání, nikdo nechtěl sloužit ve Vimperku, kde byla rota dislokovaná v sestavě 9. průzk. praporu, střídali se tam velitelé skupin, roty, náč. výsad. služeb, kteří měli málo zkušeností a tím mohlo dojít k přehlédnutí nestandardně zabaleného padáku u tohoto vojáka. Byl to zážitek jak pro vojáka, pro mne, tak  piloty AN-2, který se nedá zapomenout.

     

    Jafor

  • Jednotky zvláštního určení - kniha

     

    Při příležitosti výročí 50 let od založení 7.VP ZU napsal zajímavou knížku plk. v.v. Ing. Jiří Dufek, náčelník štábu 7. výsadkového pluku. Nazval ji Jednotky zvláštního určení – Z Prešova do Holešova 1957 – 1969. Někdejší náčelník štábu 7. výsadkového pluku v ní shrnuje celou historii od založení zvláštní jednotky, přes všechny transformace, až po likvidaci elitního útvaru v roce 1969.

     

    Vydal: Klub výsadkových veteránů Holešov

    Publikaci je možné objednat na internetových stránkách Klubu výsadkových veteránů Holešov.

    Kromě publikace je zde možné objednat i DVD se záznamem 50. výročí založení 7. výsadkového pluku zvláštního určení.

    Úryvek z publikace

  • Duní stroje vzduchem ...

    Píseň " Duní stroje vzduchem " vznikla v roce 1947 jako písnička do pochodu. Je třeba si uvědomit, že bylo dva roky po skončení II. světové války a u nás vznikl nový druh vojska. Písničku složil jeden z prvních důstojníků pěšího praporu 71 ve Stráži pod Ralskem. Jmenoval se nadporučík Jaroslav Mladý. U výsadkářů byla vždy tendence zpívat svoje písně. Měli jsme např. " Rudé barety " (Baretů je barva rudá jako vlčí mák, naše píseň, píseň hrdá letí s námi do oblak ... Výsadkáři jdou vpřed směle co je to strach neznají.........)

    Snaha byla nezpívat " odrhovačky " , jako - Išla Marina do cyntorina..., Okolo Hradce...., a podobné. Za dlouhých pochodů vznikaly všelijaké : " Chodím po Šumavě, nevím kudy kam, najíst nedostanu, velkou žízeň mám.... ". Kdo zažil dlouhé únavné pochody, dá mi za pravdu, že písnička pomohla a také dávala dohromady kolektiv. Rota, která dobře zpívala, měla dobrou morálku.

    Duní stroje vzduchem

    Duní stroje vzduchem přes hřbety hor,
    k útoku startuje výsadkářský sbor.
    Oheň v srdci nesem na vlasti prah,
    snesme se padáky tam, kde útočí vrah.

    Refrén:
    Paradesátní jednotky - meče armády hrot.
    Letcům burácí motory, od vrahů dělí nás skok.
    (: Dolů - hotovost, dolů - připravit
    vpřed v úder z oblohy do hlubin padá 
    z letounů ven - na sta mužů bránit svou zem.:)

    Tak kde výheň boje žhne v dešti střel,
    tam parajednotka přistává v hluku děl.
    Národ náš nám věří, nezklameme jej.
    Již nikdy Mnichov - vlasti svou oběť dej!

    Refrén

    Žižkuv odkaz máme - v srdci je v nás,
    hrůzu a děs bude mít napřítel z nás.
    Jasný je náš úkol, jasný je náš cíl,
    tam, kde je nepřítel, bojovat ze všech sil.

    Refrén

    Teď již zbraně bijé do jejich těl,
    zní hudba pekelná v rachotu našich děl.
    Život rádi dáme za svoji zem,
    za naše vítězství za svobodu všem.

    Refrén

     

    Kopie originálních slov, doplněných rukou psanou poznámkou legendárního velitele 22. výsadkové brigády plk. Františka Mansfelda i notový zápis mjr. Jana Holoubka, kapelníka brigádní hudby 22. vb, který se v roce 1954 ujal zpracování notového partu a také mírně upravil text

       
       

    Vzpomínku velitele 22. vb, plk.vys.v.v. Františka Mansfelda zaznamenal V. Koutecký:
    "Jarda (pozn. - autor slov Jaroslav Malý, v té době frekventant 1. přeškolovacího para kurzu ve Stráž pod Ralskem) ji vytvořil v listopadu 1947 a hned se ujala u všech členů kurzu i mužstva obsluhy. Jsem přímý účastník tvorby autora, která se odehrávala na naší světnici, kde bylo ubytováno asi 15 mužů a autora jsme hned kritizovali i podporovali. Pro představu - Jarda, když ho opouštěla "tvůrčí síla", žádal ostrou střelbu z pistole okolo jeho postavy, to jsem obstarával já, z bezpečnostních důvodů na světnici jen z pistole DUO 6,35 mm. Byly to krásné chvíle a Pepíkovi Černotovi, jako veliteli para kurzu, to nijak nevadilo a nepřipadalo divné. Tak se zrodila naše hymna, která žije a bude žít, pokud budou žít Palečkovy a Černotovy děti."

  • Historie 1. tankové divize - kniha

     

    Kniha popisuje život 1. tankové divize Slaný a její předchůdců od roku 1945 až do roku 1994, tj. do jejího zániku. V dalších kapitolách autor popsal výcvikový rok (přechody, plavby, inventury, divizní taktické cvičení aj.), mimořádné události u divize, historii výcvikových prostorů (táborů) divize (VVT Prameny, VVP Mimoň, VVP Hradiště, VVP Jince), historii posádek divize (Slaný, Rakovník, Strašice, Louny, Žatec, Podbořany, Terezín, Postoloprty), materiál vydávaný při BoPo a výstroj vojáků aj. V knize jsou rovněž zapracovány osobní zážitky a zkušenosti autora, rovněž i dalších příslušníků divize ze služby v ČSLA.

    Na knihu bude navazovat připravovaný II díl s názvem „Historie útvarů 1. tankové divize (VÚ 3858 Slaný), předpokládané vydání srpen 2012.

    Autor: Ing. Vladimír Kubánek
    Formát: A5 (oříznutý)
    Počet stran: 300 (13 barevných)
    Vazba: Pevné barevné desky, knižní vazba
    Knihu lze objednat na stránkách na info@laparen.cz 


    Historie zbraní hromadného ničení a chemického vojska
     

    Autor, který sloužil v armádě jako chemik u elitní 1. tankové divize se pokusil širší veřejnosti ukázat kořeny úspěchů chemického vojska AČR.

    V knize popsal historii ZHN (JZ, CHZ, BBP, ZZ) a historii chemického vojska /Polska (1918 - 1950), Československa (1918 - 2008), Ruska-SSSR (1915 - 2000) a Německa (1915 - 1945)/, dále některá opatření chemického zabezpečení, tj. dýmování, průzkum + technika (1915 - 2008), spec. očista + technika (1915 - 2008), útočná technika, ochranné prostředky (1915 - 2008), výroba BOL v Německu, Polsku, Československu a SSSR, výcvik na polygonech a SCHC (MCHC). Kniha obsahuje originální dokumenty (nepublikované) a zajímavé fotografie, např. z výcviku v 50. letech, skladů BOL za 1. republiky, VCHTÚ aj. V knize jsou rovněž zapracovány osobní zážitky a zkušenosti autora ze služby v ČSLA.

    Autor: Ing. Vladimír Kubánek
    Formát: A5 (oříznutý)
    Počet stran: 302 (12 barevných)
    Vazba: Pevné barevné desky, knižní vazba

    Knihu lze objednat na info@laparen.cz 

      

    Historie chemického vojska (1919 - 2009)

     

    Autor navázal na knihu „Historie ZHN a chemického vojska“ a podrobně popsal vznik a vývoj „plynové služby“ a následně „chemického vojska.“

    Výchozím zdrojem informací byly chemické sborníky, které byly v některých kapitolách poplatné době, ale faktografické údaje jim však nelze popřít i když ne všechny údaje jsou v nich přesné. Autor při zpracování knihy oslovil přes 50 bývalých chemiků, kteří větší či menší měrou přispěli k doplnění a upřesnění údajů. V knize jsou uvedena v maximální míře jména vojenských chemiků, kteří se na budování plynové služby a chemického vojska významnou měrou podíleli, nebo působili v různých chemických funkcích v Československé armádě, ČSLA, AČR a ASR. Mimo jiné obsahuje fotografie a životopis velitele ZBP a NCHV brig. gen. Oskara SCHREIBERA (STARKOČE), genmjr. Františka JAROLÍMA, genmjr. Ludvíka ONDRŮJE, genmjr. Jána FRANKA, genmjr. Ervína ĽAHKÉHO, genmjr. Miroslava BUDSKÉHO, genmjr. Josefa ČERNÉHO a plk. gšt. Františka KOZÁKA.

    Kniha obsahuje citaci originálních dokumentů (nepublikované) a zajímavé fotografie, např. z výcviku v 50. letech, skladů BOL za 1. republiky, VCHTÚ, prvorepublikový odmořovací automobil vz. 38 aj. V knize jsou rovněž zapracovány osobní zážitky (historky) autora a dalších příslušníků CHV ze služby v ČSLA.
    Kniha je jedinečným dílem k osvěžení vzpomínek (a slábnoucí paměti) vojenských chemiků (Čechů a Slováků) na vlastní vojenské působení v armádě, i když sloužili kdekoliv. V dalších letech bude jejich dětem, vnukům a pravnukům vypovídat o vojenském životě otců, dědů a pradědů, i když už tady nebudou.

    Kniha je jedinečným dílem k osvěžení vzpomínek (a slábnoucí paměti) vojenských chemiků (Čechů a Slováků) na vlastní vojenské působení v armádě, i když sloužili kdekoliv. V dalších letech bude jejich dětem, vnukům a pravnukům vypovídat o vojenském životě otců, dědů a pradědů, i když už tady nebudou.

    Autor: Ing. Vladimír Kubánek
    Formát: A5 (oříznutý)
    Počet stran: 304 (12 barevných)
    Vazba: Pevné barevné desky, knižní vazba
    Knihu lze objednat na info@laparen.cz 

  • Organizační struktura motostřeleckého – výsadkového padákového praporu

    Všechny výsadkové prapory o kterých jsme se zmínili, ať již patřili do sestavy 74. msp z posádky Karlovy Vary nebo 57. msp Stříbro, případně 11. msp Klatovy, či 62. msp z posádky Prachatice, měli prakticky totožnou organizaci. Vycházela z organizace tehdejšího motostřeleckého praporu motostřeleckého pluku. Byly mezi nimi jen malé a nepodstatné odchylky. Dá se říci, že to byla organizace typická pro tehdejší dobu.

    Prapor se skládal z :

    Velitelství, které tvořili : velitel praporu, zástupce velitele, zástupce pro věci politické, náčelník výsadkové služby a zástupce velitele pro technické věci
    Štábu praporu, ve kterém byli : náčelník štábu, spojovací náčelník a písař štábu

    Štábu praporu ( SN ) byla podřízena spojovací četa : tu tvořili velitel čety, linkové družstvo a radiové družstvo

    Hlavní sílu praporu tvořili tři motostřelecké – výsadkové roty : ( 7., 8., 9. msr )

    Každá rota se sestávala ze tří čet a tarasnicového družstva : celkem 92 osob

    Každá četa byla složena ze tří družstev : 3 x 9 osob + 1 velitel čety = 28 osob

    Sestava družstva : velitel, kulometník, nabíječ, pancéřovník, odstřelovač, 4 střelci ( 1 sběrač raněných )

    Minometná četa za tří minometných družstev = 1 + 12 osob

    Sestava družstva : velitel minometu, mířič, nabíječ, nosič munice

    Četa bezzákluzových kanónů : dvě družstva. Celkem 1 + 8 osob

    Hospodářská výdejna : sestávala z družstva kuchařů : vel. družstva – st. kuchař, kuchaře, 2 řidiči : celkem = 4 osoby
    Praporní obvaziště : zdravotní instruktor, řidič sanitního vozidla = 2 osoby
    Dílenské družstvo : velitel díl. Družstva, mechanik řidič = 2 osoby

    Celkové počty praporu : 
    velitelství + štáb = 8 osob
    výsadkové roty = 3 x 92 = 276
    minometná četa = 13
    četa bezzákluzových kan. = 9 
    spojovací četa = 8
    hospodářská výdejna = 9
    prapor celkem = 316

    Zbraně praporu : 
    samopaly = 292
    kulomety = 27
    pancéřovky = 27
    odstřelovačské puška = 27
    tarasnice = 3
    minomety = 3
    bezzákluzové kanóny = 2 

    Technika praporu :
    P V3S Na = 5 + přiděleno – 6 autobusů na přepravu osob
    Zdravot. vozidlo T – 805 = 1 + 1 P V3S Ša s vlekem na přepravu padáků
    Motocykl J 350 = 2

    Zpracováno volně podle vzpomínky náčelníka štábu praporu kpt. Ivo Kvasničky, který nám svoji vzpomínku zapůjčil. V budoucnu využijeme jeho vzpomínek k dalším podrobnostem z činnosti praporu.

  • Chrudimská 1. ženijní výsadková průzkumná rota

    Průzkum řek, mostů a brodů

    Před časem jsme se na našem webu v článcích popisujících historii 1. ženijní výsadkové průzkumné roty, dotkli tématu provádění průzkumu objektů na vodních tocích, který sestával ze získávání informací o vlastních tocích, stavbách na nich a  součástí vodních překážek. Článek vyprovokoval jisté pochybnosti, které připomínáme v původním převzatém textu, kterým jeden ze čtenářů v reakci uvedl:

    Velmi zajimavy clanek, ktery ve mne vyvolal hned otazku: Onen zenijni pruzkum, jehoz vysledky byly predavany na Spravu zenijniho vojska se porizovali jak?Predpokladam, ze slo tak trochu o prekryvani kompetenci, nebot podobne "akce" se tehdy primo zadavaly projektantum. Proste ing, ktery pocital most musel zakomponovat i efektivni moznost jeho destrukce pomoci vybusnin. Vojaci si to overovali nezavisle na nich  pruzkumem v terenu jak? Z toho plyne prave muj dotaz, delo se to "tajne" tak jako v realu, nebo s posvecenim shora? Preci jen, predstava, ze se kolem takove stavby stavby mota clun s posadkou v kamuflazkach, nebo se tam promenaduje parta vojaku se zapisniky a meri ci foti mi prijde dost komicka. Hlavne v 50.letech byste museli mit hned za patama prapor SNB i LM. / Přetištěno v původním znění /

    Požádali jsme přímého účastníka  zmíněné akce o jeho autentickou vzpomínku kterou vám předkládáme. Podotýkáme, že je nutno se vrátit téměř o padesát let zpět:

           V letech 1965 - 1966 jsem byl pověřen provedením průzkum několika vodních toků. Pokud si pamatuji, byla to Sázava, Svratka, Svitava a  Dyje. Dostal jsem přiděleny potřebné mapy 1 : 25 000, gumový člun, „ motorveslo Kováč „ s lodí, dvě radiostanice, fotografa, nákladní P V3S pro přepravu materiálu, lodi a  mužstva s řidičem. Sloužila nám také jako " hotel".  Mimo fotografa jsem měl i další 4 pomocníky, které jsem si vybral ze své čety.

          Cílem průzkumu bylo zakreslit do map určené mosty s pozdější legendou  ve které se uvádělo o jaký druh mostu jde s ohledem k jeho konstrukci  ( dřevěná, železobetonová, ocelová apod. ). Dále jsme museli zjistit, zda jsou na mostu, nebo v pobřežních podporách zhotovena místa pro uložení náloží, tzv. stálá zařízení pro ničení. Pokud tomu tak nebylo,  navrhnout kde je vybudovat a stanovit přibližnou náplň trhavin potřebnou pro zničení mostu.

          Popis mostu se pak skládal z detailního popisu vlastní konstrukce, počtu podpěr,  z jakého materiálu jsou vybudovány, včetně kvality mostovky a výšky konstrukce nad hladinou. Pokud byl most dřevěný, nebo nebyla tabulí označena únosnost, stanovit ji alespoň přibližně. To se týkalo i mostů železničních, protože v případě potřeby mohly být použity i pro kolovou a pásovou technikou.

          Dalším úkolem bylo zjistit stávající brody a také příjezdové a odjezdové cesty k nim. Pro zjištění šířky, hloubky a profilu dna brodu jsme měli  k dispozici „ echolot „. Ten zaznamenal graficky všechny údaje, které jsem potom zapsal do průvodní zprávy. Rovněž musel být popsán povrch příjezdových cest. Pokud na některé z cest byl podjezd,  byl rovněž vyfotografován a změřeny jeho rozměry.

          Průzkum každé řeky bylo nutno provést 1x na jaře, při tání sněhu a tedy při největší hloubce vody. Druhý pak v létě, při minimálním průtoku. Začátek průzkumu řeky byl tam, kde  ji bylo možno sjíždět za pomoci gumového člunu. Teprve když byla hloubka vody dostatečná, použili  jsme „Kováče„. Motorveslo mělo dvouválcový benzinový motor, který poháněl poměrně velkou listovou vrtuli přes dlouhý hřídel. Šlo jednoduše a otočně namontovat na záď tzv. útočné loďky a jeho dlouhý hřídel sloužil i jako kormidlo.

         Každý most a brod byl vyfotografován, fotografie po vyvolání očíslovány a k nim byla připojena kompletní legenda. Čísla pak souhlasila s čísly mostů a brodů zakroužkovaných v mapách.

         Pokud jsme narazili na neprůjezdný jez, dalo dost práce člun a motor přepravit po suchu pod něj. Když jsme dojeli k přehradám jako např. Výr, Brněnská přehrada a další, měl jsem pověření požádat obsluhu o přepravu výtahem, jeřábem - samozřejmě pokud tam byly.
        
          Na jaře byly průzkumy obtížnější nejen pro velkou vodu, ale i pro chladné, někdy i mrazivé počasí. Zejména sjíždění některých jezů za velkého stavu vody, bylo dost nebezpečné. V létě to však bylo za "odměnu", teplo, břehy plné koupajících se děvčat....

          Na stravu jsme dostali nějaké potraviny, peníze na nákup chleba, případně i jídla v restauracích. Vzpomínám si, že když jsme občas, zejména na Sázavě dojeli k mlýnu, který byl v provozu, dostali jsme dobře najíst od některé z mlynářek.
     
          Délka provádění průzkumu každé řeky byla jiná a odvíjela se od její délky, šířky a počtu staveb na ní. V průměru to trvalo 14 - 20 dní. K noclehu jsme používali při špatném počasí P V3S, ale  jinak se spalo převážně " pod širákem ".
           
          Po ukončení každého průzkumu a návratu do kasáren mě čekalo všechny zjištěné poznatky překreslit z pracovních map do nových, zpracovat ke každé stavbě a brodu písemnou zprávu a soupis fotografií. Byla to docela zajímavá práce. Vše jsem pak odesílal na  Správu ženijního vojska na Generálním štábu v Praze.

    Ze vzpomínek zapsal Stanislav Rychlý kpt. v.v.

    K uvedenému vzpomínkovému materiálu bude postupně zveřejněna i bohatá fotografická dokumentace, která doplní  zajímavé vyprávění o zapomenuté historii činnosti  jedné z jednotek Československé lidové armády. Chrudimští výsadkáři - ženisté zřejmě nebyli jediní, kteří se tímto druhem průzkumu v míru zabývali.

     

  • Motostřelecké - výsadkové prapory

    Nařízením Ministerstva národní obrany Československé republiky v roce 1959 uloženo velitelům vševojskových armádních sborů přebudovat v následujících  dvou letech u každého dva motostřelecké prapory vybraných motostřeleckých pluků, které by byly cvičeny jako prapory výsadkové.  Každý prapor měl být schopen provést vysazení na padácích do taktické hloubky sestavy protivníka.

    Úkolem takového praporu bylo především dobytí a udržení důležitých objektů, obsazení soutěsek, mostů, vodních děl, terénních dominant, komunikačních uzlů a podobně. Provádění přepadové činnosti na důležité objekty, velitelská stanoviště, spojovací uzly a polní letiště. Rozhodujícím důvodem pro tento způsob zasazení bylo předstižení protivníka a využití momentu překvapení při útočné bojové činnosti vlastních pozemních vojsk.

    Činnost těchto útvarů byla předpokládána na dobu 4 - 6 hodin boje v týlu protivníka, do hloubky 30 – 60  km za čáru dotyku.

    Ke splnění tohoto úkolu byly v roce 1960 určeny třetí motostřelecké prapory v posádkách Karlovy Vary ( 74. msp ) a Stříbro ( 57. msp ), ze sestavy divizí 1. as. Zahájily výcvik  v 1. Výsadkovém výcvikovém středisku Luštěnice u Mladé Boleslavi. Následující rok to byly prapory obdobných útvarů divizí 4. as  z posádek Klatovy ( 11. msp ) a Prachatice ( 62. msp ), které výcvik prováděly ve 4. VVS vytvořeném v posádce Chrudim. Vytvoření výcvikových středisek řídila Správa bojové přípravy MNO a zabezpečovaly obě podřízené SBP armádních sborů. Hlavní a odborné funkcionáře středisek dodala 22. výsadková brigáda z počtu důstojníků, které si sama vychovala. A byli to ti nejlepší a nejschopnější.

    Velitelem střediska v Luštěnicích se stal kpt. Vilém Jiroušek a v Chrudimi středisko řídil pplk.Vlastimil Gallat.

    Motostřelecké prapory byly cvičeny především v taktice vedení boje výsadkových jednotek v týlu nepřítele a v seskocích padákem. Dále byla preferována tělesná, střelecká a ženijní příprava, jejichž zvládnutí je charakteristické pro výsadkáře bojující v týlu protivníka, bez větší podpory dělostřelectvem a letectvem. Cílem tohoto výcviku bylo připravit útvary tak, aby byly schopny plnit úkoly taktického výsadku v blízké hloubce nepřítele při provádění přepadů, léček a ničení důležitých objektů protivníka.Výcvik praporů byl organizován každoročně v tříměsíčních cyklech, zbývající období roku  se cvičily ve svých mírových posádkách.

    22. výsadková brigáda poskytla mimo uvedené funkcionáře také materielní pomoc a zabezpečila provedení přeškolovacích kurzů pro důstojníky a praporčíky, kteří přicházeli od jiných druhů vojska. Především to byli lidé od všech čtyř vybraných motostřeleckých praporů. K jejich doplnění bylo využito i řady důstojníků od divizních průzkumných praporů, které byly v roce 1961 reorganizovány na průzkumné roty. Přecvičení bylo organizováno ještě v Prešově na Slovensku a trvalo celkem šest týdnů. Byla to tvrdá příprava na pozemních zařízeních výsadkového cvičiště, trenažérech i na specielní překážkové dráze. Na konci výcviku provedl každý frekventant šest seskoků z balonu i letounů. Nebyly to počty zanedbatelné, vždyť v každém běhu bylo celkem provedeno více než 800 seskoků s padákem.

    Budoucí velitelé byli tak připraveni k zahájení výcviku svých nově vytvářených jednotek včetně ošetřování a balení padáků.V mezidobí obě výsadková výcviková střediska cvičila nové poddůstojníky pro výsadkové prapory a v třítýdenních  výcvikových cyklech prováděli s  četami hloubkového průzkumu, průzkumných rot výsadkovou přípravu, včetně zakončení provedením plánované výcvikové řady seskoků.  

    Výsadkové prapory 1. armádního sboru byly založeny 1.10.1960, zatímco prapory 4. armádního sboru 1.8.1961, všechny čtyři pak zanikly rozhodnutím  Náčelníka generálního štábu k 31.10.1965.

    Výstavba 4.VVS v Chrudimi započala na podzim roku 1960, avšak již na jaře následujícího roku a v jeho průběhu dosáhly celkové počty více než 2140 osob. Část útvaru zejména po postavení „ berlínské zdi “ v srpnu 1961 obsadila kasárna „ U zastávky “ ve Vysokém Mýtě, protože se prostě do vojenských objektů v Chrudimi nevešla.

    První seskoky z balonu provedli chrudimští výsadkáři 9. září roku 1961 na svoje letiště. Ale již 28. září seskočili při prvních nočních seskocích z letounů IL - 14T na doskokovou plochu Rosice u Chrasti, kterou důvěrně znají i dnešní „ chrudimáci “. Na Sečskou přehradu se tradičně prováděly v létě seskoky do vody, které započaly  2. srpna 1963 z balonu DAG - 9.

    přidáno 16. února 2012 23:16 od Cejen | 0 komentářů
    Uloženo do:
  • Důstojníkem ČSLA...

    Povolání vojáka bylo u nás, na rozdíl jiných států, vždy na nižší úrovni společenského žebříčku. I takový popelář, zedník a nebo zemědělec se těšil vyššímu uznání než „lampasák“. Snad to bylo zapříčiněno postoji armády v historii, roky 1939 a 68, mnohdy i nelogickými výroky čelných představitelů strany a státu. Nevím. Nemělo však cenu proti tomu bojovat. Naučili jsme se s tím žít. Na armádu si však vzpomněli, když bylo nejhůř. Živelné pohromy, žně, sběr brambor ale i různé výpomoci vojenskou technikou.

    Po válce, když se tvořila nová ČSLA byly do armády povoláni tzv. „dělnické kádry“ kteří po absolvování krátkodobých kurzů nastupovali na nejnižší velitelská místa. Současně začalo vojenské školství připravovat ve vojenských učilištích, zpravidla dvouletých, důstojníky všech odborností. Ti nastupovali na funkce velitelů čet, v hodnosti poručíka. Postup byl pomalý, protože funkce byly obsazeny. Povyšování po 4-5 letech. Tak jak pomalu jejich předchůdci uvolňovali místa a odcházeli pro svůj věk na klidnější funkce (spisovny, vojenské správy, zkrátka do kanceláří) začal se projevovat nedostatek velitelů, zvláště u vševojskových útvarů. Začala velká náborová kampaň.

    Když jsem byl posluchačem ve Vyškově, bydleli jsme ve starých barácích po Němcích, spali celá četa na jedné ložnici, na slamníku pod dekou s režimem vojáka základní služby. I jako ppor. v posledním ročníku ( v kategorii v další službě) jsem dělal rajony, při sobotní prohlídce ukazoval složenou skříňku a ostatní radovánky, známe vojákům v základní službě. Naši nástupci po nějakých deseti letech už bydleli na ubytovně ve dvoulůžkových pokojích s uklizečkami.

    Vojenské školství bylo tvořeno několika typy škol. Základní, vojenská gymnázia, dříve vojenská škola J.Žižky v Moravské Třebové a Bratislavě, později i v Opavě a Praze. Po třech letech absolventi získali středoškolské vzdělání a základní vojenské návyky. Tady se experimentovalo. V roce 1962 končili poslední absolventi VŠJŽ „šestiletí“. Šli na vojnu v 10 letech po absolvování 5 třídy. „Za nás“ 1962 – 65 byl vojenský výcvik rozšířen na úroveň PŠ motostřelců a na konci 2. ročníku jsme skládali vojenskou přísahu, ještě neplnoletí. Pro nás to však mělo tu výhodu, že do tzv. vyšších učilišť, jsme nastupovali do druhých ročníků. Ve vyšších učilištích absolventi získali střední vojenské vzdělání a vysoké civilní.Statut vyššího učiliště měli ještě dělostřelci v Martině, letci v Košicích a „doktoři“ v Hradci Králové. Pro Vyškov to byla pedagogická fakulta pro II. stupeň s aprobací: motostřelci matematika a tělocvik a tankisté, matematika a výrobní praxe (dílny). Ostatní učiliště byla nižší,tříletá a připravovala jen po odborné stránce.

    Další kategorie byly VSOŠ ( vojenské střední odborné školy) kdy absolventi získali střední všeobecné vzdělání zakončené maturitou a odborné vzdělání patřičného zaměření. Vyřazováni byli v hodnosti rotmistrů.

    Všechny tyto školy měly jedno společné: Uchazeč o studium se zavázal sloužit do věkové hranice. Při nedodržení této smlouvy se zavazoval uhradit náklady na studium. Což činilo asi 10 tis. Kč za rok studia. K tomu se zavázal ve svých 18 letech, popřípadě rodiče za 15-ti letého kluka.Byla to pojistka, aby se z vojny nedalo utéct. A tak jsme to měli na „furt“. Rozčarování z reality života u útvaru s porovnáním se školou byla u mnohých značná. Zvláště u absolventů VSOŠ bylo běžné, že se chtěli z vojny dostat i za cenu „prokurátora“. Při soudním trestu i podmínečném, byl automaticky civil. To si dovolili jen svobodní 18 – 19 – ti letí. Poručík už byl přece jenom starší, nezřídka ženatý s rodinou a tato cesta byla pro ně přece jenom nepřijatelná. A tak sloužili. V 25. – 27.-ti letech na funkci velitele praporu, kdy na rotách byl jen VR voják z povolání ( začátečník) ostatní funkce vzp zastávali AVKVŠ ( absolvent vojenské katedry VŠ) ale i poddůstojník zs. Při zodpovědnosti za 150 vojáků u tpr. U mspr o stovku více, za jejich zdraví, za stav techniky, materiál v milionových hodnotách ale i za plnění úkolů. Při sebemenším zaváhání či průšvihu následoval postih. Kromě kázeňského i finanční. Fáma, že „lampasáci“ berou hodně peněz a nic nedělají, byla rozšířená. Velitel roty měl 2,500,- , já jako zástupce velitele pluku s úlevou na daních za nezaopatřené děti 4,000,- Kč. K tomu tak dvakrát – třikrát finanční odměna při splnění úkolů. To však padlo, při kázeňském trestu. Napřed následovalo zahlazení trestu. Když jsme to tak několikrát počítali, vycházela nám hodinová „mzda“ 2 – 3,- Kč./hod. Za to nedělaly ani uklízečky. V civilu, když mistr vyžadoval dobrý pracovní a kvalitní výkon a pří neplnění uplatňoval sankce, se to bralo jako normální. Na vojně, když velitel vyžadoval totéž, byl „guma“ a jiné přívlastky. Nikdo ze záklaďáků si nepřipouštěl, že v případě jakéhokoliv „maléru“ je to velitel, který nese kůži na trh. Po létech praxe, kdy byly zevšeobecňovány MÚ od jiných útvarů, každý i méně schopný velitel viděl dál, co by se mohlo stát. Těch úrazů i smrtelných bylo mnoho. Už jsem tady psal. Není nic horšího, než oznamovat rodičům, že se jim syn nevrátí. Byli jsme v očích vzs „gumy“.

    Byli jsme si vědomi, že nikdo ze „záklaďáků“ nejásal, že musí na vojnu. Byli kluci, kteří to brali jako holý fakt a snažili se v klidu přežít. Bylo jich většina a myslím, že po letech už na vojnu vzpomínají jen v dobrém. Nechci zde rozebírat připravenost ČSLA na válku ale co vojákům vojna dala. Mnohým další civilní profesi (řidiči, mechanici ale i kuchaři apod.) Dále to byl nezanedbatelný smysl pro pořádek a zodpovědnost. Byli však i takoví, i když jich nebylo mnoho, kterých se vojna ani nedotkla. Jednali asi podle přesvědčení: “ když už jste mě sem zavolali, tak tady jsem, ale nic po mě nechtějte“. Nepřipouštěli si, že to nebyli „lampasáci“ co je povolali na vojnu ale systém. Každý kdo po nich něco chtěl, nebo vyžadoval, byl prostě „magor“ a“ guma“. Nepomáhaly domluvy ale ani tresty. Dnes se vžil pojem, stávali se nepřizpůsobivými. Tím se stávali středem pozornosti všech velitelů a náčelníků, byli to u útvaru známá „esa“ a jejich jména si každý dlouho pamatoval. Na ty průměrné se brzy zapomnělo.

    Lze snad pochopit, že když se naskytla příležitost se nějakého „nepřizpůsobivého“ zbavit, tak jsme ji využili. Na vojně neexistovala “výpověď“ jako v civilu, kterou by každý jistě dostal.

    S klidným svědomím bych se dnes postavil do čela vojáků, kterým jsem za ta léta velel, kdyby to bylo potřeba.


    AUTOR: Karel Runkas
    Převzato s laskavým svolením z http://pohranicnik.bloguje.cz.
    Článek vznikl jako reakce na komentáře na http://pohranicnik.bloguje.cz, kde se začaly objevovat „zaručené“ informace o nízké morální a odborné úrovni důstojníků ČSLA. Často to vyplývalo z osobních „zkušeností“ diskutujících ale i neznalosti podstaty věci. Proto se autor rozhodl, po dlouhé úvaze, reagovat. Nejedná se samozřejmě o vyčerpávající pojednání (např. v oblasti školství nejsou zmíněny DDŠ - Dvouleté důstojnické školy apod.)
  • Balony v Československé lidové armádě - 9. část

    Balonový koš byl zavěšen na tzv. balonovém lanoví ve kterém byla upevněna „ hrazdička „. Ocelová trubka na kterou se kotvily karabiny výtažných lan padáků skákajících výsadkářů. Do koše vstupovali zpravidla čtyři výsadkáři a pilot – vysazovač. Pořadí nástupu bylo opačné než pořadí provedení seskoku. Vysazovač, pokud nebyl v koši nastupoval jako první (při zahájení seskoků a střídání). Dále nastupovali výsadkáři v pořadí 4 – 3 – 2 – 1. Ihned po nástupu jsme se kotvili karabinou na „ hrazdičku „. Nato jsme usedli, zavřeli dvířka a začal vzestup. V jednom předpise pro užití balonu bylo uvedeno, že je možno za 8 pracovních hodin provést až 200 seskoků. Stávalo se ale, že se „ létalo „ jen v sestavě 2 + 1. Potom se doba na provedení jednoho seskoku celou rotou, která měla 80 – 100 vojáků, hodně prodlužovala.

    Za vzestupu se každý věnoval sám sobě a svým pocitům. Obklopovalo nás ticho, které bylo rušeno jen šuměním větru v lanoví, zvuk se měnil podle síly někdy i ve svištění. Po dosažení předepsané výšky pro seskok stoupání ustalo a balonový koš se poněkud zhoupl tím, jak ustalo popouštění lana z navíjedla. Vysazovač dal prvnímu výsadkáři povel „ Připravit „. Nato výsadkář otevřel dvířka koše a postavil se na stupátko s nohama u sebe. Činnost jsme měli dokonale nacvičenou. Součástí pozemní výsadkové přípravy byl na cvičišti i nácvik nástupu do koše, chování v něm a jeho opuštění.

    Na povel „ Vpřed „ jsme zaujali polohu s rukama na záložním padáku a provedli výkrok pravou nohou, ke které se levá okamžitě přisunula. Po odpočítání tří vteřin jsme provedli pohledem hlavou otočenou vzhůru a rukama zvednutýma do volných konců nosného postroje, kontrolu otevřeného vrchlíku. Dalším úkonem bylo provedení orientace a úprava směru sestupu ve směru přízemního větru. Dále bylo vše stejné jako při jakémkoliv seskoku.

    Vraťme se ještě jednou k technické stránce balonu. Jednotlivé části balonu měly rozdílnou životnost, ta se pohybovala od 6 měsíců po 10 let ( vlastní balon ). O každé části a její životnosti se vedl záznam a bylo sledováno doplňování materiálu podle toho, jak stárnul a byl také obměňován. Opravy těla balonu se prováděly buď v závodě Optimit n.p. Odry, nebo u útvaru. Na nástupišti útvaru byl balon částečně naplněn vháněným vzduchem a uvnitř pracující opraváři jej z vnitřní strany kontrolovali a opravovali. Při činnosti u balonu bylo přísně zakázáno používání otevřeného ohně a kouření. Balon byl uzemňován kotevním lanem k odvádění statické elektřiny, stejně jako navíjedlo, které bylo kotveno uzemňovacími kolíky. Kolem vozidla s navíjedlem byly rozkládány rohože a příslušníci obsluhy používali izolační obuv a rukavice. Předepsaný počet obsluhy byl v uvedeném předpisu v počtu 32 osob. Minimální počet osob nutných pro provoz byl 15 vojáků.

    Samotné rozměry balonu byly impozantní. Povrch obalu měl 600 m2. Svou délkou 35 metrů a průměrem 10,8 metru po naplnění vzbuzoval respekt. Rozpětí vodorovných křídel stabilizátoru, stejně jako jeho svislá část byly rovněž úctyhodné, po naplnění vzduchem dosahovaly více než 12 metrů, plocha stabilizátorů byla celkem 94 m 2. Váha prázdného obalu balonu dosahovala 420 kilogramů a jeho objem byl 1030 m 3. Prázdný koš balonu vážil 85 kg. Praktický dostup 500 m, užitečné zatížení 480 kg. Kapacita cívky byla 4000 metrů. 

    Vzpomínky na seskoky z balonů zůstávají v myslích výsadkářů, kteří je prováděli až do poloviny šedesátých let XX. století, jako zajímavý zážitek. Včetně toho mého prvního, který zůstal nepřekonán svojí výjimečností, až po poslední patnáctý, noční na konci května v roce 1964. Tím skončilo používání balonů jako technicky překonané. Přechod na moderní velkokapacitní letadla An – 12, byl sice rychlý, ale znamenal pro nás začátek nové éry v provádění vojenských seskoků.

    Balonová rota brigády byla zrušena v roce 1966. Její příslušníci, vojáci z povolání, se stali odbornými funkcionáři výsadkové přípravy a byli většinou zařazeni k jednotkám útvarů jako baliči padáků – instruktoři, vysazovači. Balonové čety Výsadkových výcvikových středisek zanikly s ukončením činnosti středisek v roce 1964. Rovněž balonovou četu 7. výsadkového pluku Zvláštního určení potkal stejný osud.

    Při zpracování tohoto článku bylo použito vzpomínky kapitána v.v. Josefa Babického, plk. Ing. Jindřicha Starého, Ing. Vladimíra Laciny a jejich dříve zpracovaného materiálu. Chceme jim poděkovat za možnost použití jejich vzpomínek. Dále pak článku Pavla Týce v časopise L a K z r. 1998 a materiálů VHA AČR na Invalidovně v Praze.
  • Letečtí veteráni - Ostřílení 4. část

    Zdeněk Nechanický

    Byl s Mirkem organizátorem našich akcí a je jím až dosud. Létal již v Aeroklubu, měl „vylítáno“ již „Céčko“, ale do pilotky se nedostal. Rodiče mu dali podmínku – dokončit školu. Poté již neměl věkový termín pro pilota a stal se tak aspirantem na palubního telegrafisty. Navigace mu šla ale nesporně lépe než morse. Tvrdí že nikdy „nezakufroval“ . Je to pravda. Přiznává, a vždy přiznával, že ho telegrafie ubíjí.

    Po vyřazení nastoupil k Leteckému výzkumnému ústavu v Letňanech, ale poté se mu podařilo přejít k Fotoletecké skupině. Zde k dobré navigaci přidal i dobré fotografování bez smazů a s přesnými překrytími. Fotoletecká skupina pak byla zrušena a po delší destabilizaci nastoupil k Velitelské letce ve Kbelích. I když měl později možnost přechodu k Aeroliniím, volil Velitelskou letku v Hradci Králové, kde bydlel. V srpnu 1968 zorganizoval rušivé vysílání sítí ruské armády. Následnou normalizaci už „nepřežil“. Po úhroze vězení nastoupil jako řidič trolejbusu, kde vydržel až do důchodu.

    Měl již tak „vyježděné trasy“, že jednou s manželkou ve vlastním autě zastavil u zastávky trolejbusu a „čekal, až cestující nastoupí“.

    V současné době organizuje setkávání naší skupiny. Je mu totiž málo – setkávat se jedou za dva roky a organizuje „setkávání naší skupiny“: on, Mirek, Franta Zaus, Karel Audy a já. Střídavě se setkáváme v Souticích u Mirka a v Brně. Coby veterán nepoužívá ještě žádné léky, ani nevyhledává lékaře. Závidíme mu to, ale na každého dojde.

     

    Karel Holub

    Zdeněk psal své vzpomínky na letecká léta. Ke každému z nás psal v charakteristice i ty „kamarádské pomluvy“. „Gusto, na Tebe a na Karla jsem nemohl najít žádnou chybu. Byli jste oba moc vzorní“. Nesouhlasím. Karel byl lepší. Ve všem. Příkladný kamarád, ochoten kdykoliv pomoci, i když to byla třeba výměna ve stráži ve prospěch kamaráda. Nikdy neublížil slovem ani činem.

    Chtěl být pilotem. Jako většině z nás to nevyšlo kvůli věkové kategorii. Dal se tedy k palubářům, přece jenom bude takto alespoň „na palubě“.

    Morse mu dělalo potíže a chtěl se nechat přeložit k mechanikům. Na naše námitky – „nějak to zvládneš u zkoušek a u pluku bude dobře“ – prohlásil, že si nevezme odpovědnost smrti kamarádů, kdyby jako palubní telegrafista selhal. Bylo nám líto, že takovýto kamarád od nás odejde. Karlovi se tak nepodařilo splnit svůj životní cíl, což ho velmi trápilo. Pochopitelně. I když byl odolné povahy, nemířil se s tím a odešel od letectva.

    Přišel na jedno naše setkání, bylo na něm vidět zklamání životem. Napsal nám potom, že na další setkání nemůže již přijít, je to pro něj těžké.

     

    Emil Komjati

    Přišel do Chrudimi ze Slovenska, z obce s maďarskou menšinou. Byl ale slovák. V obci byly i církevní rozdíly, ale on se svojí Malvínkou je neregistrovali. Registrovali je ale rodiče. Nakonec „láska zvítězila“ a vzali se. Jejich manželství trvá dosud a Malvínka se obětavě stará o nyní nemocného veterána.

    Choval se nenápadně a skromně, někdy jsme toho i nesprávně využili. Školu skončil jako výtečník. V lavici jsme seděli: já, Mirek, Slávek a Emil. Před námi seděli: Zdeněk a Karel. Takže bratrstvo celkem pohromadě. U dopravního pluku absolvoval kurs dopravních letců a poté přešel k Aeroliniím. Postupně se dostal na vyšší typy a dosáhl funkce hlavního navigátora pro západní polokouli. To už je něco. V leteckém duchu vychovával své dva syny- co tomu asi říkala Malvínka? Vychoval je dobře. Jednu dobu veleli oba stíhacím letkám, jeden z jejich synů velel poté Leteckému oddílu ve Kbelích. Letecký oddíl plnil úkoly dopravních letů, převážně pro vládní úkoly.

    Emil se aktivně zúčastňoval našich setkávání, v poslední době prožívá veteránská léta nemocný, jak jsem již psal – v péči své Malvínky.

     

    Slávek Miklas

    Někdy jsme mu říkali „vlárskej“ byl někde od Vlárského průsmyku. Byl spíš nenápadný – ale jen v porovnání s Mirkem a Zdenkem. Vojnu sloužil dobře, neměl průšvihy. Byl mladší než my, zvládl i výuku ruštiny ještě v měšťance. Zato Mirek ne, stejně jako já. Jednou vyvolala ruštinářka Mirka, aby přečetl článek v ruštině. Mirek pohotově strčil do Slávka se slovy „čti“. Slávek četl, jak nejlépe uměl. Poté vyvolala Slávka. Slávek změněným hlasem a zajíkavě přečetl článek. „Risner četl na výtečnou, Miklas musí přidat“ znělo hodnocení učitelky. My jsme samozřejmě ruštinu opomíjeli, stačila nám letecká frazeologie, anglická ale vypadala „ostříleněji“. Slávek po vyřazení nastoupil k „zeměpisáku“ – oddílu který měl za úkol provádět fotogrametické lety. Vydržel tam až do důchodu, což byl u vojenského letectva výkon. „Létajících dědků“ bylo v letectvu málo. Ve veteránských letech si postavil u Hradce Králové domek. Synové mu ale odešli na moře – dotáhli to až na první důstojníky. Na jednom setkání vyprávěl, jak stavěl pro kluky dům „ a teď sedíme s maminou v kuchyni a koukáme na sebe jako dva blbci“. Každý z nás prožívá veteránská léta nějak jinak, všichni jsme ale už „staří, hluší, slepí, blbí, nic si nepamatujeme“.

     

     

    Gusta Kalandřík

    Jak jsem již psal, zařadil mě Zdeněk Nechanda subjektivně k těm, co byli příliš dobří. No, je to jeho názor. Pravda je, že jsem celou vojnu prošel bez trestu, mimo poslední dny v armádě, kdy jsem dostal důtku – samozřejmě za vinu mého podřízeného.

    Jako vyučený elektrikář jsem měl výhodu v elektrice, přístrojích a goniometrii. Morse jsem ale musel dřít jako ostatní, v navigaci jsem měl potíže v „kufrování".

    Při závěrečných zkouškách jsem se umístil ve „zlatém středu“, trochu nad průměrem. Na výtečníčka jsem ani neaspiroval. „Ty jsi šel na vojnu, protože jsi chtěl k letectvu. Já jsem šel k letectvu, protože jsem chtěl na vojnu“ řekl jsem jednou Mirkovi. Byl jsem přeložen k dopravnímu pluku, kde jsem létal u1.letky. Po čase jsem měl ze zdravotních důvodů omezené létání jak časově, tak i výškově. Využil jsem možnosti přejít na štáb jako operační důstojník. Následovalo studium ve Vyšší škole důstojníků letectva, abych měl předepsané vzdělání. Ani to nestačilo, vystudoval jsem ještě VTA, obor letectvo, specializace velitelsko- štábní. Služba na štábu letecké armády mě neuspokojovala, a podařilo se mi přeložení k 24. vrtulníkovému pluku v Brně, jako náčelník štábu. Léta na letišti u pluku byla moje nejkrásnější léta v životě. Dosáhl jsem hodnosti podplukovníka, netrvalo to dlouho, pluk byl zrušen a já následně s hodnocením: odborné hodnocení – výtečně, osobní hodnocení – výtečně, politické hodnocení – nevyhovující, celkové hodnocení –nevyhovující, jsem byl propuštěn z politických důvodů do zálohy, s podmínkou – zařazení jen v řadové funkci na pracovišti. Mělo to výhodu, že jsem léta normalizace nemusel prožívat aktivně.

    Dožil jsem se rehabilitace, povýšen do hodnosti plukovníka, s možností nosit stejnokroj ke slavnostním příležitostem a s vojenským doprovodem při pohřbu. Pohřbu jsem se nedožil, svoje veteránské léta prožívám v pohodě a spokojenosti. Na vojnu ale nemohu zapomenout a proto píši tyto stránky o krásném životě leteckých dorostenců.

     


     

    Končí příběh chlapců, kteří v poválečné době našli vůli stát se leteckými dorostenci a letci. V tom byli ochotni obětovat i svůj život, i když si to nepřipouštěli.

    Končí příběh mužů, kteří prošli náročnou leteckou profesí a stali se zkušenými letci, končí příběh i těch, kteří letectví dali tu největší oběť – svůj život.

    Nekončí příběh veteránů letectví, kteří za dosavadních 60 let prokázali pevné přátelství čtvrtého ročníku palubních telegrafistů roku 1948-50, který jako jediný se pravidelně schází. Přátelé, kteří se stali veterány si slíbili, že se budou scházet do doby, než ten poslední z nás navštíví naši Chrudim a položí kytku k pomníku:

    VŠEM, KTEŘÍ NEDOLETĚLI

    G. Kalandřík

  • Letečtí veteráni - Ostřílení 3. část

    Jarda Ryšavý – „gingy“.

    Chlap jak hora, ale s kamarádským duchem. Jeho postava a kudrnaté vlasy mu vynesly přezdívku gingy. Slyšel na ni a vůbec mu nevadila. Neviděl jsem ho nikdy, že by s někým byl v rozporu, nebo někomu „překážel“. Jen jednou. To jsme se spolu s Frantem Filem „ožrali, jak zákon nekáže“. K velkému podivení všech. Franta v alkoholovém opojení začal dorážet na Jardu, který ze své výšky mu domlouval, aby toho nechal. Nepomohlo to. Když nepomohlo ani Jardovo varování před fackou, facka přišla. Franta se zklidnil, vlezl na postel a v klidu usnul. Ráno se k sobě chovali opět jako kamarádi.

    Po vyřazení nastoupil Jarda k dopravnímu pluku do Kbel. Jako „pražákovi“ mu to vyhovovalo. Byl závislý na své rodině. Pamatuji si, že šetřil z prvních gáži na kuchyňského robota pro maminku.

    Po absolvování kursu dopravních letců zůstal krátce u pluku, poté přešel k Aeroliniím. Přežil aktivní léta „na palubě“ až do důchodu. Chodíval na naše setkávání. Na jednom setkání, kdy jsme se postupně zpovídali „co v práci, co doma“, nám oznámil, že je první z nás vdovec. Při jeho povaze mu to muselo být velmi líto. Jeho sestra pracovala v naší rozvědce. Stalo se jí to osudným, když přišla úkladně o život. Jarda při své povaze zatrpknul. 
    Na jedno naše setkání přišel i radiomechanik z ročníku před námi, žijící v té době v Německu. Měl za manželku němku ze smíšeného manželství. I přes moje domlouvání Jardovi, aby si sedl k nám ke stolu, zůstal sedět u baru. „S tím němcem si ke stolu nesednu“. Teď už vím, že měl pravdivý důvod. Na další setkávání už nechodil. Byl už v „leteckém nebi“.

     

    Emil Hnědkovský

    Přišel do školy od devítičlenné rodiny. Před nástupem pracoval jako lesní adjunkt. Možnost létání ho od lesa odvedla. Byl velmi skromný, asi museli v rodině žít velmi skromně, což se odrazilo v jeho životě. Na palubárně se posadil do zadní lavice. Přes jeho skromnost se vždy nebojácně vyjadřoval k současné situaci. Nebyl ale odpůrce. To mu vyneslo šikanování ze strany jednoho našeho učitele, který se chtěl zachovat kladně k současnému dění. Emil před hodinou jeho výuky již stál v pozoru ještě při přestávce. „Hnědkovský stůjte v pozoru!“, vždy zněla neodůvodněná šikana učitele. Přešlo to tak daleko, že se Emil stal „nevhodným“ pro službu v armádě. Proto, že měl vždy pravdu. Při tom jeho budoucí život závisel na službě v armádě. Přišel na vojnu i proto, aby rodičům ulehčil od starostí s početnou rodinou. Na vánoce v druhém ročníku zůstal po dobu dovolené v kasárnách. „Naši mají dost starostí, i když už doma nejsem“, omlouval svoje jednání.

    Zvládl zkoušky, byl ale vyřazen jako „v další činné službě“. S očekáváním na propuštění. K tomu také došlo u pluku v Brně, kde jsem se s ním setkal. „Gusto, mě to zklamalo celý život. K rodičům jsem se nevrátil, zůstal jsem v Brně ve Zbrojovce, vyučil se, oženil, a rozvedl. Ze života nic nemám. Na setkání nemohu přijít, bylo by mě to líto“.

     

    Václav Urbanec

    Venca měl několik přezdívek, ale všechny byly přátelské. Venca Čeperka podle rodné obce, kukačka nebo kukučin podle kukání při léčbě ucha, Venca Kuňka podle Kunětické hory, jejíž byl velký patriot. Všechny přezdívky přijímal s nadhledem. Teď přijal titul „Venca von Čeperkov“.

    Co je ale důležité, věnoval velké úsilí, námahu a hodnoty na organizaci našeho prvého setkání po 25. letech od vyřazení a jeho opakování, až do dosud třináctého. Na konci poddůstojnické školy zorganizoval naši brigádu na Trati mládeže Hronská Důbrava – Banská Štiavnica.

    Po ukončení školy nastoupil k dopravnímu pluku do Kbel. Létal u druhé letky, postupně jako telegrafista roje. Neměl naději k přidělení bytu v Praze, stále dojížděl a vyřešil problém žádostí o přeložení. Původně v Pardubicích jako dispečer na věži, později jako starší operační dozorčí velitelského stanoviště letecké armády. Tuto funkci „ustál“ i v období po roku 1968, kdy mu tzv. kamarádi šlapali na prsty, když se držel okapu (oficielní vyjádření Vency). Nebyl v tom sám. Dobří kamarádi ale vydrželi a „véesáci z hradce“ se scházejí každý měsíc, kde jinde, než v restauraci. (To není špatný způsob veteránství). Mimo to prožíval veteránství coby vedoucí party „Dědkostav“,  což byla parta dědků provádějících v Čeperce stavební a mechanické práce.
    Za úsilí, které stále věnuje našemu setkávání mu patří dík.

     

    Václav Goláň

    Byli to s Vencou Urbancem dva blíženci. Sblížilo je to, když zjistili, že jejich děvčata navštěvují spolu Hospodářskou školu v Chrudimi. Venca Goláň to měl „neštěstí“, že je jeho děvče bydlelo v Orlu, vesnici nedaleko Chrudimi. Dost daleko ale na to, aby Venca našlapal dost kilometrů.

    Měli jsme učitele letecké manipulace – Frantu „Mraka“. Velice si zakládal na své praxi. Jednou, při nácviku na sítích ve třídě, to Vencovi nějak nevyšlo a místo QSL odpověděl QSD. Dlouho mu to Mrak nemohl zapomenout, i když šlo jen o přehmat na klíči.

    Venca pracoval před nástupem na vojnu v Sigmě Lutín, nedaleko svého bydliště Dolní Moštěnice. Venca si zakládal na tom, že u nich pramení minerálka „Moštěnka“.  Kromě toho překlepu při potvrzování příjmu, na výzvu k výměně telegrafisty šlo mu morse docela dobře. Zvládl i ostatní předměty a školu skončil jako výtečník. Z tohoto důvodu také nastoupil u dopravního pluku ve Kbelích. Po ukončení kursu dopravních letců nastoupil k Aeroliniím. Zřejmě si vedl dobře i tam, byl jeden z prvních, kteří přešli na IL62. Na Iljušinu létal do Ameriky i na dálný východ. Dolétal jako navigátor až do důchodu, jako veterán v důchodu si opatřil bagr a bagroval ve svém okolí. Teď už jen „veteránuje“.

     

    František Zaus

    Pochází ze Sazené u Kralup. Místní letišťátko mělo pro něj hodnotu těsně před Ruzyňským. Vyučil se automechanikem a až do dneška fandí „vůni benzinu“. Ve škole opravoval motocykly instruktorům. Sám si přivezl svůj motocykl „tisíce pohybů“, jak jej charakterizoval  Vlasta Havlík.  Náklonnost k motorům ho přivedla i ke změně profese.  Jak sám říká, „morse  mě moc nešlo tak mě hodili k bombardérům.“

    Při změně kategorizace radistů na poddůstojnické hodnosti požádal o propuštění do zálohy. To mu překvapivě povolili a Frantovi nezbylo noc jiného než motory nalézající se na plachtařském letišti Vrchlabí.

    Protože tam nepotřeboval morse,  podařilo se mu postupně přejít na vedoucí funkci a zvládnout pilotáž sportovních letadel.  Po přeměně letiště na Plachtařské výcvikové středisko přešel k Aeroliniím – opět jako telegrafista na IL14. Když čtrnáctky dolétávaly, podařilo se mu přeškolit na pilota IL1 8. Na tom dolétal do důchodu.

    Veterán Franta Zaus má teď „veteránské auto“, bydlí v Ostopovicch u Brna. S veteránským autem křižuje veterán na trati : Ostopovice ,  chata  na Bobravě a zpět.

  • Balony v Československé lidové armádě - 8. část

    Pouhé přiblížení jednoho z řady předpisů pro činnost s balony, dává dostatečnou představu o tom, jak složité zařízení balon byl a co všechno musely jeho obsluhy brát v úvahu.

    Konstrukcí byl balon t. zv. „ drakovitý „ s kapkovitým tělem s vodorovným stabilizátorem a svislým kýlem směřujícím k zemi. Obal těla byl vytvořen sešitím dvojité vrstvy „ egyptské „ vysoce kvalitní bavlny, která u stabilizátoru a kýlu přecházela do jedné vrstvy. Stabilizátor i kýl měl na jeho náběhové hraně zvlášť upravenou kapsu pro přístup náporového vzduchu, kterým se po startu plnil uvedený stabilizační systém na zádi balonu. Pro přístup vzduchu byly vzadu uvnitř obalu, podél zesíleného kuželovitého konce tělesa, zvláštní kanály, které umožňovaly aby nahromaděný vzduch zůstával v „ kapsách „ dlouho po stažení balonu k zemi.

    Plnicí otvor byl vybaven rukávem ( apendixem ), který byl umístěn na levé i pravé straně stabilizátoru na odtokové hraně. Na levém boku v přední části, byl umístěn ventil (PAK-1). Ten se otvíral a zavíral zatažením za šňůru z koše balonu. Zároveň fungoval jako bezpečnostní ventil a při větším přetlaku plynu se otevřel a nosný plyn byl upouštěl. Balon byl vybaven také trhacím popruhem, který byl našit na středu přídě. Měl tvar obráceného písmene „ V „ a sloužil pro rychlé vypuštění plynu. Roztržením vznikl trojúhelníkový otvor. Byl rovněž ovládaný z koše pilotem - vysazovačem. Šlo o havarijní zařízení v případě nenadálé události, ke které mohlo při provozu dojít.

    Ke zjednodušení popisu bylo v předpisech používáno k popisu balonu výrazů „ tělo, hlava, pravý a levý bok , záď. „ Tělo balonu bylo zesíleno a drženo v určeném tvaru soustavou náběrových gum stažné soustavy. Jednotlivé gumy byly číslovány a měly různou délku, která odpovídala jejich funkci. V horní části balonu byla našita vrstvená látka na níž byla uchycena popouštěcí lana. Ve střední části těla pak lana poutací a dole lana košová. Příď balonu byla opatřena vodícím lanem. Na zádi byla upevněna lana řídící. K navíjedlu směřovalo lano, které bylo spojeno se dvěma páry lan, jež byla upevněna v přední a střední části těla balonu a tvořila písmeno „ V „ . K balonovému koši pak směřovala lana vycházející ze střední a zadní části těla stejným způsobem. V místě kde tvořila dolní hrot písmene „V „ bylo umístěno otočné spojení ukončené „ hrazdičkou „ ze které vycházelo lanové zavěšení koše. Povrch balonu byl celý natřen stříbrným nátěrem, který tkaninu chránil proti povětrnostním vlivům a odrážel nejdokonaleji sluneční paprsky.

    Koš, ze kterého se prováděly seskoky byl hranatý, široký – 180 cm, dlouhý a vysoký – 120 cm. Na obvodu dolního okraje, měl na protilehlých stranách v rovni podlahy, po dvou kovových držadlech. Sloužila pro jeho přidržení při přistání na zem. Tuto činnost prováděli vojáci obsluhy. Kostru tvořily svařované ocelové trubky. Podlaha byla dřevěná laťová, nebo prkenná. Boky koše byly vyrobeny částečně z plechu a doplněny byly překližkou. Dveře byly lichoběžníkové, dole užší než nahoře, zavěšené na jednoduchých pantech. Otevíraly se po vytažení závlačky směrem ven. Práh tvořilo širší vodorovné prkénko. Naproti dveřím bylo ven výklopné vodorovné pomocné sedátko pro vysazovače – pilota. Ten seděl zády ven tak, že jeho padák výrazně přečníval přes okraj koše. Vysazovač měl na sobě padák zabalený na ruční otevření a při své činnosti měl poutací pás s lanem a karabinou. Dvě pevná sedátka pro výsadkáře byla vpravo a vlevo od dveří. Sedělo se zády ke stěně koše a byli jsme opřeni padáky o jeho stěnu. V koši bylo málo místa, takže jsme se téměř dotýkali koleny s proti sedícím výsadkářem.

  • Letečtí veteráni - Ostřílení 2. část

    "Pepa" Vejdovec

    Také nebyl nějaký „veterán“, ale zaslouží si, aby byl zde zařazen mezi prvními, stejně jako Vlado Jorík, Štefan Bulka, Tonda Havránek, a Mirek Kalenda. Protože tito kamarádi obětovali svůj život letectví a zemřeli mladí.

    Pepa mohl být havárie ušetřen a dožít se veteránského věku. Nastoupil totiž jako mechanik. Byli jsme již nějakou dobu na palubárně, když se tam objevil i „Vejda“. Zažádal si o totiž o přeřazení do výcvikové skupiny palubních telegrafistů, a zvládl zdravotní zkoušky na Ústavu leteckého zdravotnictví.

    Brzy dohnal náš náskok a šel dál dopředu. Seděl vedle Vlasty Havlíka, spolu se kamarádsky předstihovali. S Vlastou se také naučili hrát morse “ na bugu“. Leteckou frazeologii v angličtině až nemístně přeháněl, ale vyplatilo se mu to. Byl také „od elektriky“, měl již tehdy amatérsky udělanou elektrickou kytaru. Spolu s Vlastou Havlíkem – jak jinak, než ti dva spolu – bývali hlavními aktéry vystoupení našeho „Leteckého uměleckého soubory Zlatý blesk“ – ano, je to správně v uvozovkách.

    Jako první z nás se při nočním létání dostal „do mraků“. Barvitě líčil, jak se kolem kokpitu míhaly mraky – „a já jsem skoro začínal litovat, že jsem nezůstal tím mechanikem“.

    Po přeškolení u dopravního pluku přešel k Aerolinkám - což byl jeho konečný cíl. Konečným cílem také zůstal. Navždy. Zahynul 5.9.1967 v IL 18 u kanadského Ganderu. Příčinou havarie po startu byla asi pilotova iluze za letu, a v domnění že stoupají prudce, „potlačil“. Druhou možností je přetížený letoun. Ze záznamů v černé skříňce bylo z komunikace na palubě zaznamenáno z kritické situace jen Pepovo: „hoši je to v prdeli“.

     

    Vlado Jorík

    Já jsem asi toho Vladu měl zařadit jako prvního. Zasloužil by si to. Když o něm napíši, že byl velmi skromný, přátelský, ochotný pomoci, slušně hovořící, jako voják ukázněný, bude se zdát, že o Vladovi píši v superlativech. Není to pravda. Byl opravdu takový.

    Měl jsem možnost poznat ho krátce po nástupu. Byl o něco větší než já, stál tedy při nástupu a při cvičení vedle mne. Jméno Jorík ho zařadilo opět těsně přede mne. Tak se stalo, že jsme se mohli spřátelit „na cvičáku“, i ve službě či stráži.

    Z „obyčejného kluka“ ze slovenské obce Senica, který před nástupem na vojnu pracoval v otcově zemědělském hospodářství, to Vlado „dotáhl“ při závěrečných zkouškách na výtečnou. Při tom ještě stačil „dotáhnout na výtečníka“ i Mirka Kalendu, který měl „potíže s kázeňským řádem“ a zpočátku i s učením. Jako protiklad k Vladovi byl mu svěřen do „výchovy“. Stali se z nich věrní kamarádi.

    Vlado nastoupil po vyřazení k dopravnímu pluku a po roce přešel k Aeroliniím. Jeho osud se zde naplnil 18.1.1956 při havarii DC3 u Levočského pohoří. V té době již byl krátce ženatý a čekali s manželkou narození dítěte. Vzhledem k jeho čisté povaze, museli spolu s manželkou na sobě záviset a ukončení Vladova života muselo být tragické. Jeho kamarád Mirek Kalenda se zabil dva roky předtím, v DC3 krátce po startu. Mirek byl první z nás, kdo zemřel „na palubě“, Vlado byl druhý.

    Je mně líto kamarádů, kteří se postupně zabili, ale osobně je mě nejvíc líto právě Vlada.

     

    Mirek Kalenda

    Byl to „jen kluk z Moravy“, z vesnice Rouchovany. Jeho otec byl v této vesnici ševcem. Dětí bylo doma celé hejno a Mirek šel do učení na obchodního příručího, ke svému strýci do Zlína. Snad tam se naučil „procházet“ životem. Procházel tak i na vojně.

    Při prvé prohlídce zbraní „neuspěl“, v hlavni byly rýhy. I když „tam byly už dříve“, byl potrestán. Příští rok tam byly rýhy opět, nemohly přece zmizet. I když se Mirek bránil, že byl již za to potrestán, šel do basy znovu.

    Podle toho začal „koulet vojnu“ jak to šlo. S kázeňským řádem měl problémy a stával při raportu „na levém křídle“. Nešlo to tak stále, a na palubárně „byl dán do převychování“ k vzornému vojákovi a kamarádovi Vlado Joríkovi. Jako obchodní příručí musel zvládnout elektriku, radiomechaniku, goniometrii, navigaci morse a ostatní. Zvládl to! Byl vyřazen jako výtečník. I když to byl hezký kluk, nijak se Chrudimským děvčatům příliš nevěnoval. 
    Po vyřazení nastoupil k dopravnímu pluku do Kbel. Spolu jsme jednou šli na výstaviště na slavnost. Seznámili jsme se se dvěma děvčaty. Mě to vydrželo s Maruš až do svatby a poté „dokud nás smrt nerozdělila“, ta druhá se s Mirkem rozešla, když zjistila, že jeho otec byl pouhý „ševc na vesnici“.

    Absolvoval kurs dopravních letců u pluku ve Kbelích a nastoupil k Aeroliniím. Byl první z nás, kdo se nedožil veteránství. Brzy po přechodu k Aeroliniím se jeho osud naplnil v Ruzyni, krátce po startu. Bylo 12.1.1954. Bylo mu 24 roků. Nestačil se oženit, ale na letišti v Ostravě na něj čekávala servírka letištní restaurace. Nedočkala se.

     

    Tonda Havránek

    Ale říkali jsme mu „havran“. Od začátku kamarádil s Honzou Huňáčkem. Spali vedle sebe na posteli. Tonda pocházel z Prahy – Michle, „od michelského plynojemu“. V pořadí Pražských měst byla Michle v jeho pořadníku těsně před Hradčanami. Jeho vlastností bylo, že dokázal usnout kdykoliv v jakékoliv posici. Podařilo se mu to i ve službě dozorčího desátníka. Rotný Procházka ho takto přistihnul, odešel na naši světnici, všechny nás vzbudil a museli jsme potichu sejít ke stanovišti dozorčího. Procházkovi se konečně podařilo Tondu vzbudit, když mu předtím odebral pušku a začal mu zouvat boty.

    „Pane rotný, hlásím, že jsem nespal“ vyletělo pohotově z Tondy, když si uvědomil situaci. Dostal „plnou výměru“ – 21 dní po službě. Ještě než si „odkroutil basu“, vyfasoval další trest. Na prvé vycházce poté: „kluci, já byl tak vyděšený z vycházky, že mě málem na ulici přejelo auto“.

    (Chtěl bych podotknout, že všechny události, které popisuji o kamarádech, jsou psány v přátelském duchu.)

    Po vyřazení nastoupil Tonda k bombardovacímu pluku do Hradčan, poté byl přeložen k dopravnímu pluku do Kbel. To se mu stalo osudným. Byl určen na dopravní let k přepravě „provianťáků“ na shromáždění do Košic. V prostoru Karpat vlétl letoun do tří bouřek, které zde řádily. V příšerné termice a turbulencích se odtrhnul přechodový kryt křídla tak, že porušil výškové kormidlo a letoun se stal neovladatelný. Pilot se snažil – podle stop „beranů“ vtisknutých do jeho dlaní- přetáhnout letoun do vodorovného letu, včetně tahu motorů na maximální výkon. Nepodařilo se a letoun pod ostrým úhlem vrazil do země. 
    Tonda se tak stal – v pořadí třetím kamarádem, který „zemřel na palubě“.

    Je ale posledním, uvedeným tomto článku, který popisuje nešťastné osudy našich kamarádů. Nikdo jsme při nástupu do leteckého dorostu nevěděli „koho a kdy to čeká“, ale byli jsme v dorostu šťastní, že se nám plní náš sen.

     

    G.Kalandřík 

  • Balony v Československé lidové armádě - 7. část

    Balonové čety ve Výsadkových výcvikových střediscích i u 7. výsadkového pluku Zvláštního určení, byly tvořeny velitelem čety ( důstojníkem ) a zpravidla jedním ( rotmistrem ) praporčíkem – mechanikem balonu, dvěma řidiči ZIS – 151 z nichž jeden byl „ starší „ , čtyřmi ( rotmistry ) praporčíky piloty balonu ( výsadkovými průvodci ) a čtyřmi vojáky základní služby - příslušníky čety ( vysazovači ). Četě u 7. výsadkového pluku Zvláštního určení velel kapitán Jozef Bodnárik. U 1. Výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích npor. Bohuslav Křižka a v Chrudimi ( 4. VVS ) por. Otto Spevák. ( pozn. funkce v četě byly praporčické, ale většinou je vykonávali rotmistři, nebo délesloužící poddůstojníci, počty a názvy funkcí se měnily ).
    Balonové rotě 22. výsadkové brigády po kapitánu Luboši Šulčíkovi, velel v Prostějově od počátku šedesátých let až do jejího zrušení nadporučík Jindřich Starý, pozdější plukovník, velitel 22. výsadkového pluku.

    Z jeho vzpomínek na dobu kdy byl velitelem této zajímavé jednotky cituji doslova : „Asi v roce 1963, jsme byli odveleni s balonem, nezbytnou technikou a obsluhou, na požadavek Ústavu hygieny Praha, k elektrárně v Tušimicích. Balon jsme měli zakotven ve výšce padesát metrů nad úrovní horního ústí komína, pod košem až k zemi zavěšeny přístroje asi po čtyřiceti metrech, ty snímaly teplotu, rychlost větru, vlhkost ovzduší a kdo ví co ještě. Ve směru větru až do vzdálenosti několika kilometrů byly skupiny, které na velké plachty zachycovali spad popílku. Byl to zážitek jak pro místní obyvatele, kteří se na „cepelína“ chodili dívat, tak i pro děti na školních exkurzích.

    Z jeho vzpomínek se také dovídáme  pravý účel malého balonu, jehož použití ve filmu Váhavý střelec jsme nepřesně popsali. Cituji plk. J. Starého : „ malý balon pro jednu osobu jsme nazývali „skokan“, sloužil pro provádění prohlídek a oprav balonu, ukotveného na baloništi, pokud byla oprava nutná. Po balonu se tak dalo chodit a zavěšený „opravář“ pod „ skokanem „ byl držen dvěma lany obsluhou balonu. Skončil však neslavně, při zkoušce před nějakou oslavou, škrtl o elektrické vedení a shořel.

    Brigáda v té době měla tři balony. Jeden byl trvale naplněn a ukotven na baloništi, ostatní dva uloženy. Baloniště bylo zvláštní částečně zahloubené místo ohraničené ze všech stran vysokou stěnou z betonových panelů. Jeho rozměry byly úctyhodné ( délka přes 40 metrů a šířka okolo 20 metrů ) V něm byly uloženy i tlakové láhve s vodíkem a další součásti, jako balonový koš a podobně. Celý prostor byl trvale střežen.

    Rota měla poměrně zvláštní složení automobilové techniky. Byly v ní 3 ks specielních automobilů ZIS – 151 s navíjedlem, 1 ks Tatra 805, 2 ks P V3S - skříňové pro zabezpečení doskokové plochy, Tatra 111 s vlekem pro přepravu tlakových lahví s vodíkem, 1 ks traktor Zetor, 1 ks pásový buldozer a terénní GAZ 69 A.

    K obsluze a údržbě balonů vydalo Ministerstvo národní obrany v roce 1953 předpis s označením Mat – výs III – 1. Balony DAG 1, DAG 2 ( jiné ozn. Dag 2, Dag 9 – pozn. autora ). Vzhledem k obsáhlosti předpisu uvedeme pro ilustraci jen jeho jednotlivé hlavy.

    Hlava 1 . Popis a zařízení balonu
      1. 1. Účel a celková charakteristika zařízení
      1. 2. Zařízení balonu DAG – 1
        Obal
    Stržná soustava
    Stabilizátory
    Lanoví
      1. 3. Zařízení balonu DAG – 2
        Obal
    Stržná soustava
    Stabilizátory
    Lanoví
      1. 4. Plynový ventil PAK – 1
      1. 5. Koš s nosnou konstrukcí
      1. 6. Příslušenství balonu
         
    Hlava 2. Používání balonů DAG – 1 a DAG – 2
      1. Všeobecné pokyny
      2. Naplnění balonu vzduchem a jeho prohlídky
      3. Regulace a přezkoušení činnosti plynového ventilu PAK – 1
      4. Naplnění balonu plynem a montáž ventilu
      5. Zakotvení a údržba balonu na kotvách
      6. Příprava k vzestupu
      7. Pokyny k vzestupu
      8. Stahování balonu a práce při přistání
         
    Hlava 3. Opravy a ošetřování balonů DAG – 1 a DAG – 2 ( Větší opravy byly prováděny v n. p. OPTIMIT Odry )
      1. Opravy balonu a technické prohlídky k opravě. Opravy balonu naplněného plynem. Opravy různých kazů na obalu.
      2. Uložení balonu v obalu a uložení různých součástí. Oprava rozlepených švů.
      3. Pokyny pro ošetřování balonu
    přidáno 28. října 2011 16:11 od Cejen | 1 komentářů
    Uloženo do:
Powered by Community Server (Personal Edition), by Telligent Systems