od z archivu » 17 zář 2014, 16:10
Lyže jsme „ fasovali „ i v Janovicích nad Úhlavou u motostřeleckého pluku již v roce 1959. Tehdy se zimnímu výcviku říkalo „ zimní stanice „. Stejně tak ve Vojenském učilišti hrdiny Sovětského svazu kpt. Otakara Jaroše o rok později a při každých „ zimních radovánkách „. Byly normální součástí výstroje, jen se mimo zimní měsíce ukládaly v útvarovém skladu tělovýchovného materiálu.
Z počátku v době, kdy ještě nebyly pro všechny jednotky boty vz. 60, jsme k nim dostávali vysoké kožené, hnědé šněrovací lyžařské boty. Na podrážce vpředu u špice měly na obou stranách kovová zpevnění, pro uložení do „ paken „.Vázání dozadu bylo kombinované, kovová spirálová pružina s mechanickým zámkem, která se vkládala do žlábku na patě. Připojení k paknám dopředu bylo řešeno řemínkem. Ten měl zobáčkovou přezku zapadající do otvoru v řemínku. Umožňovalo to upravovat vázání podle velikosti boty. Později bylo toto zařízení nahrazeno „ kandahárem „. Vpředu ve směru ke špici byl napínací kovový mechanismus s odstupňovanými zuby. Ty byly zakryty shora pákovým víkem, aby táhlo přidržující patu nemohlo samovolně vyklouznout. V obou typech vázání byla špička boty přidržována v paknách příčným řemínkem. Nebylo to bůhví co, ale všechny druhy pohybu tj. sjezd, stoupání, běh to umožňovalo. Žádný jiný typ lyží jsme nepoužívali. Později jako velitel roty, který za den při bojových střelbách jako rozhodčí naběhal desítky kilometrů jsem si koupil a používal vlastní běžky ( Saporky ),. Ještě se na nich i dnes „ proběhnu „.
Uloženo do: cejen