od z archivu » 03 zář 2014, 22:50
Předchozí příspěvky tu celkovou atmosféru zachycují věrně. Přidávám jen pár momentek:
Brno VAAZ - posluchači, příslušnici NVA DDR se po pořadovém nácviku "zapomněli" v nějakém osvěžovacím zařízení (ve stejnokrojích s jezdeckými botami) a při večerním návratu se rozhodli, naštěstí už v prostorách ubytoven, že toho nejmladšího budou vychovávat povely Auf! a Nieder! a vyžadovat jejich praktické provedení na asfaltu. No koukali jsme na to z balkónů všichni.
Posluchači příslušníci sovětské armády si vždycky ráno, když jsme se scházeli na nástup, podávali mezi sebou ruce. Jinak i s polskými posluchači působili poněkud "vojenštěji" než my, vzhledem k vyšší kvalitě stejnokrojů, zvláště polských. Navíc v polské armádě se kromě státních vyznamenání udělovala i rezortní, takže byly poměrně bohatě dekorováni stužkami.
Štábní práce - na velitelsko-štábním cvičení jsem trochu nahlédl do práce štábu sovětů. Štábní autobus na podvozku terénního automobilu. Přijeli, vysunuli postranní moduly a měli hned perfektně připravené pracoviště. Mapa kreslená pastelkami, ale s vysokou štábní kulturou. U nás, abych "vyhověl požadavkům kontrolních orgánů" nejdřív pěkně postavit nejrůznější stany a přístřešky, mapu fixkami, podbarvit pastely, větší nápisy pokud možno tuší. Tou dobu už sověti odpočívali. Nařízení pro podřízený stupeň - u nás všichni fialoví od cyklostylu a nařízení doručit kurýrem, sovět to poslal přímo šifrovkou a splnili to taky a dřív než my. Oběd u sovětů - jídelna pro štáb v perfektním stanu, spíš něco jako nafukovací hala, jejich velitel v proslovu zdůrazňuje, že jsme na cvičení a ne na družbě, proto že je oběd prostý. Řízek ale byl. Obsluha dámská, vozili si sebou občanské pracovnice. Ovšem, spolusedící mi vysvětluje, že voják základní služby u nich na přesun dostane dvě vařené brambory, něco špeku a cibuli, to vše zabaleno v celofánu. Větší rozdíl mezi VZP a VZS než u nás byl u nich vidět všude (neříkám, jestli to bylo správné).
Na ty výše zmíněné fixy ale byly jejich děti přímo v SSSR velice žádostivé - první hned po nás chtěli "daj fiču".
VVP Libavá. Mám za úkol vybrat místo pro velitelské stanoviště, nikdo mi ale nedal informaci, že tam cvičí sověti (rakeťáci). Z křoví vystoupil strážný se samopalem a hned zostra "Stoj!" a bez ohledu na Varšavskou smlouvu, že musím jít pěkně pod samopalem k jejich veliteli. Moje překvapení - velitel strážného pochválil, poslal ho zpět a mě posadil ke svým kolegům k ohni a celkem příjemně jsme si popovídali a něco čaje vypili.
Spíme ve stanovém táboře. Nad ránem přijede baterie sovětských houfnic, rozvine se hned vedle našich stanů, odstřílí a je v prachu. Ani jsme se nestačili vzpamatovat.
Město Libavá (to je prosím skutečný název, jinak konec světa), sovětský Dom oficerov. Zvenku nenápadná budova, na prvním poschodí prodejna s oděvy a obuví. Dámské kabáty a lodičky z Francie za přijatelnou cenu.
Sovětská obdoba našeho krátkodobého řidičského kurzu jede v koloně po VVP Libavá. Voják nezvládá řízení, velitel ho nechá vystoupit a s kopnutím do zadnice ho posílá pěšky 12 km do jejich posádky v Přáslavicích.
Území SSSR - ve vykládací železniční stanici vítají sovětské děti náš skvělý automobil T 111 se speciální nástavbou voláním: "Vot takije mašíny býly vo vremja vojny." Po rozdání fixek a žvýkaček už na ni ale nedají dopustit. Jedním z předchozích přispěvatelů zmíněná sorta sovětských praporčíků a skladníků se snaží vyhandlovat, co se dá - hlavně mají zájem o dámské prádlo, západní kalkulačky, plzeňské pivo. Děžurná na ubytovně mě omylem pokládá za lékaře a dělá na mě oči. Prý jestli nemám Diazepam.
Setkání u nakládací rampy s vojáky, kteří se vrátili z Afghanistánu. Říkají si Stepní vlci. Flekaté maskáče, pouštní klobouky, podkaliberní střelivo. Vesměs inteligentní vysokoškoláci, leccos vědí i o situaci a poměrech u nás doma. Je poznat, že byli ve skutečné válce. Vzájemná debata je rychle ukončena naším příslušníkem politického oddělení, prý se zbytečně zdržujeme od nakládání na vagóny.
Náš transport má průvodce, staršího podplukovníka. Příjemný pán, sloužil asi v polovině světa. Příslušník našeho politického oddělení mu nabízí Sparty, že jsou to cigarety "amerikánskovo káčestva". Podplukovník s díky přijímá a dodává, že si zvykl kouřit americké cigarety, když byl jako poradce v Ghaně. Silně ho zajímá, proč jeden z nás má pistoli ráže 6,35mm, ač je stejně ustrojen jako ostatní v maskáčích. Po té co jsme mu v uličce vagónu vysvětlili, že je to příslušník naší VKR, obdoby jejich GRU, podplukovník už opouští svoje kupé, jen když jde na toaletu.
Sovětští odborní poradci u našeho útvaru (chodili v civilních oblecích) - mám operačního dozorčího, je pondělí velikonoční. Přišli chudáci ráno do práce oba dva ve svých kloboucích. Netušili, že můžeme mít na církevní svátek volno. Jeden odchází domů hned, druhý se chce alespoň chvilku bavit. Rozebíráme možnosti jejich techniky a účinky hlavic na techniku protivníka. Na moje argumenty, že něco už mají přece jen zastaralé odpovídá poradce velkoryse: "Nu što, dajoš atómnuju".
Přišlo období modernizace techniky, přijeli až z jejich výrobního závodu. Zmodernizovali, původní přísně tajnou dokumentaci posbírali, spálili hned v kamnech a rozdali novou. Načež se dostavila naším velitelem určená komise, která se pídila po té původní, že se musí komisionálně skartovat. Poradci pravili, že u nich to dělají tak, jak to udělali. Naši odešli s kyselými výrazy, že se to tedy nějak udělá. Stěžovat si netroufli.
Kolega si ze studia v SSSR dováží v běžném obchodě s vojenskou populárně naučnou literaturou knihu o technice, kterou má náš útvar ve výzbroji. U nás na to ale máme předpisy s vysokým stupněm utajení. Jedenkrát se svojí knihou pochlubil. I zasedli příslušní funkcionáři a oznámili mu, že mu věří, že ji koupil v normálním obchodě, ale že si ji musí nechat zaevidovat na spisovně jako přísně tajnou pomůcku. Tak to udělal, aby měl pokoj.
A vo tom je.
Zbrojnoš