Druhé pěchotní učiliště Ružomberok 1954-1955

[z archivu]

Druhé pěchotní učiliště Ružomberok 1954-1955 /vzpomínky /

Příprava velitelských kádrů pěchoty po druhé světové válce probíhala od 1.října 1945 na Vojenské akademii v Hranicích spolu s ostatními druhy vojsk a odborností. Vzhledem k prudkému nárůstu studujících byla 1.října 1949 zřízena v Lipníku nad Bečvou Pěchotní vojenská akademie, která se rozkazem presidenta republiky ze dne 15.srpna 1951 přeměnila na Pěchotní učiliště. Avšak ani PU v Lipníku nestačilo školit potřebný počet důstojníků, proto byla zřízena pobočka PU v Ružomberku, kde se v jednoletém studiu /1952-1953/ v tzv. 2A ročníku ,připravovali noví důstojníci. Po jejich vyřazení byla pobočka PU zrušena. Jenomže neustálý nedostatek velitelských kádrů přiměl velení armády po roce vytvořit v Ružomberku samostatné, 2. Pěchotní učiliště, které v školním roce 1954/1955 školilo druhý ročník průzkumníků a minometníků a v prvním ročníku pěšáky. Svoji činnost ukončilo 2.PU v roce 1955 vyřazením druhého ročníku a přemístěním prváků, s částí velitelského a učitelského sboru, do PU v Lipníku nad Bečvou. Školní rok 1957/1958 byl posledním ročníkem Vojenského učiliště v Lipníku nad Bečvou.

Autor článku po absolvování VŠJŽT byl žákem 2.PU v Ružomberoku, v létech 1954-1955.V učilišti se v rotě pěchoty setkali absolventi VŠJŽT, škol důstojnického dorostu a absolventi civilních středních škol. Byl to nesourodý celek, který bylo nutno sladit a proto se začal výcvik od vojína, přes družstvo až k četě. V souběhu s prvním ročníkem vykonávali přípravu na svá budoucí zaměření v praxi i žáci druhého ročníku , průzkumníci a minometníci. Protože prostory školy na výuku a výcvik plně nevyhovovaly, bylo nutné hodně času věnovat jejich úpravám. Urgentně bylo nutné vybudovat malorážkovou střelnici. Na střeleckou přípravu se chodilo mimo město, kde se hloubily okopy a zákopy a druháci „ studny „ pro 82mm minomety. Poměrně těžkou zkouškou zdatnosti bylo vláčení rozloženého těžkého kulometu Gorjunov vz.43, hlavně lafety. Tahání kulometu mimo cvičiště po zemi se nepovolovalo.

Praktická taktická příprava se prováděla na vzdálenějších cvičištích, kam žáky převážela auta Praga RN. Výraznou osobností 2.PU byl plk. Sekyrka, zástupce náčelníka školy, kterého předcházela pověst náročného důstojníka, se kterým nebylo radno se setkat. Na každém žákovi našel nějakou stejnokrojovou, nebo pořadovou chybičku, která nezůstala bez povšimnutí. Vcelku tam byla dobrá vojna. Hezké městečko, možnosti sportovního i kulturního vyžití, ani o tanečnice na zábavách nebyla nouze. Hodně se tam šlapalo a cvičilo na májovou přehlídku a spartakiádu v Praze. Touha vlastnit pistoli 7,62 mm vz. 52, vedla jednoho druháka k jejímu odcizení, co vyvolalo rozruch, hledání, vyšetřování a podezírání. Při hledání v hromadě uhlí se sice pistole nenašla, ale několik 82mm min.Po vytavení trhaviny z nich minometníci dělali těžítka, jako suvenýry. Před ukončením prvního ročníku probíhala praxe u pluků, nebo ve VVP u posluchačů vojenských kateder vysokých škol. Přecvičovala se funkce velitelů čet a staršinů rot. Poté přišli kádrováci, kteří podle prospěchu a na žádost žáků tyto zařazovaly k průzkumníkům, minometníkům, kulometníkům, tarasnicím, nebo k pěchotě. Po ukončení výcvikového roku byli druháci vyřazeni v hodnosti poručíka a postupující první ročník podle zařazení převelen do Pěchotního učiliště v Lipníku n/Bečvou. Byl to definitivní konec 2.PU. Nastalo veliké stěhování vlakem, každý s celou svojí vojenskou výbavou, ale to je již jiný příběh.