FORUM.CSLA.CZ

22. VÝSADKOVÁ BRIGÁDA A 7. VU ZU V 60.LETECH - 2. část
Výsadková brigáda - výcvik a bojová příprava v letech 1964 - 1965

Vyvrcholením roku 1964 se u výsadkové brigády stalo 20. výročí Slovenského národního povstání. Jemu předcházela návštěva Ministra národní obrany armádního generála Bohumíra Lomského. Ten na počátku měsíce června provedl s komisí inspekci jednotek brigády a přesvědčil se o provedeném přecvičení praporů na novou výsadkovou techniku. Byly předvedeny seskoky z letounů AN - 12 spolu s vysazováním techniky a materiálu i za pomoci nových nákladních výsadkových systémů.

V rámci prověrky byla například 1. rota 65. výsadkového praporu doplněna na plné počty a za podpory minometné čety a čety bezzákluzových kanonů vysazena s veškerým materiálem na letišti ve Vyškově na Moravě. K vysazení bylo tehdy použito devíti dopravních letounů IL – 14T, snad jako paradox k předchozímu vysazení z letounů AN - 12, které by stejný počet výsadkářů pojaly do dvou strojů. Šlo v podstatě o vysazení s úplným ostrým materiálem. Na provedený výsadek navazovalo taktické cvičení ve Vojenském výcvikovém prostoru Dědice. Celá inspekce trvala deset dnů a prověřeny byly všechny útvary a jednotky brigády, z hlavních předmětů bojové přípravy, včetně provedení ostrých střeleb. Podle určení a výběru, který prováděl štáb brigády i rotních bojových střeleb.

Ministr národní obrany po provedené prověrce konstatoval všestrannou vysokou připravenost a schopnost výsadkových jednotek, plnit bojové úkoly. Jen pro ilustraci tehdejší úrovně připravenosti je možno uvést, že již uvedení příslušníci 1 / 65 výsadkové roty, provedli v měsíci červnu tohoto roku šest seskoků na pět doskokových ploch v různých částech republiky. Všechny seskoky byly provedeny jako hromadné v plné sestavě a tři z nich byly zakončeny rotním, nebo praporním taktickým cvičením.

Co všechno předcházelo takovému nasazení a jaké to bylo vypětí? Náročný pravidelný výcvik zabezpečující především vysokou fyzickou zdatnost, psychickou odolnost a morálku všech jednotek brigády. Ke každému seskoku bylo třeba připravit a zabalit padáky. Zabezpečit výstroj, výzbroj i techniku - i když té mnoho nebylo. Každá výsadková rota měla v organizaci dva motocykly Jawa - 350, pro přepravu družstva zbraní. To mělo ve výzbroji 2 ks těžkých kulometů typu Gorjunov a 2 ks tarasnic vz. 21, ráže 82 mm.

Po návratu z každého cvičení, bylo nutno uvést vše do náležitého stavu a připravit se na další nasazení. Přitom norma pro uložení zabaleného padáku PD - 47 byla 10 dnů, pak bylo nutno provést přebalení ./Dnes je to téměř půl roku/. Tehdy byla na zabalení padáku PD - 47 stanovena norma pro četu 35 minut, rotu 45 minut a prapor musel zabalit padáky za hodinu. Dlužno dodat, že šlo o normu pro balení jednoho padáku, dvojicí výsadkářů. U záložních padáků ZVP - 300 byla základní norma pro četu 25 minut - na výtečnou. Balily celé jednotky se všemi příslušníky najednou a stanovené normy byly sledovány, jejich plnění hodnoceno. V balírnách praporů bylo běžně 50 až 70 balících stolů, ty umožňovaly balení 100 - 140 osob najednou a každý velitelský stupeň odpovídal za to, že jeho nejbližší nadřízený nezjistí chybu při kontrole, která vždy předcházela kontrole náčelníkem výsadkové přípravy.

Veškeré úkony ve výsadkové, taktické, ženijní, chemické a samozřejmě i tělesné přípravě byly „ znormovány “ pro činnost jak ve dne, tak v noci. Všichni velitelé byli vybaveni stopkami a při každém zaměstnání normy prověřovali. Musím však zároveň dodat, že v drtivé většině je sami velitelé nejprve na výtečnou předvedli a tím vojáky náležitě motivovali. Obecně platil často používaný povel, který měl „kouzelný“ účinek: “ ROTO ZA MNOU „ . A ještě jedna maličkost. Úloha takzvaných „ mazáků “ spočívala při výcviku a zejména taktických cvičeních v tom, že pomáhali vojákům prvního ročníku, kteří s mimořádnou zátěží zatím pouze zápasili. Ač se to dnes zdá neuvěřitelné, platilo mušketýrské heslo: “ Jeden za všechny – všichni za jednoho “. Domnívám se, že snad s menšími obměnami tyto základní zásady platí u současných výsadkových jednotek stejně jako tehdy, že v nich zůstalo to zvláštní pouto, které je vždy spojovalo a čím se stávaly jedinečnými.

Vraťme se však na začátek našeho dnešního vyprávění. Po „hektickém“ červnovém výcvikovém vypětí, následovalo období příprav na oslavy již zmíněného výročí. Výcvik byl zaměřen na precizní zvládnutí stanovených ukázek. Jejich provedení bylo dovedeno k naprosté dokonalosti.

Brigáda byla nositelem čestného historického názvu „ 22. Banskobystrická výsadková brigáda, Slovenského národního povstání “, ten jí byl udělen 31. března 1953. Téhož roku, dne 17. srpna, jí byla propůjčena prezidentem republiky bojová zástava. Stala se tak oficielní nositelkou tradic válečné, 2. československé samostatné paradesantní brigáda v SSSR / 2. ČSOB /. Každý z praporů brigády byl pojmenován čestným historickým názvem, který připomínal účast tohoto svazku v bojích na Slovensku koncem roku 1944 a počátkem roku 1945.

Prapory byly pověřeny přípravou ukázek v některém druhu výcviku. Avšak brigáda žila i jinými aktivitami. Jednou ze zcela mimořádných bylo provedení pochodu po cestě ústupových bojů 2. čspb , která byla pod tlakem hitlerovských jednotek nucena přejít v posledních dvou měsících roku 1944 na partizánský boj v horách. Z oblasti Donovaly přes Prašivou a Chabenec po úbočích Nízkých Tater, za nesrovnatelně příznivějších letních povětrnostních podmínek zopakovali vybraní příslušníci jednotek 22. výsadkové brigády, legendární pochod „ bílé smrti “. Tak jej nazvali příslušníci 2. čspb v roce 1944. Zaplatilo jej tehdy životem několik více než sto parašutistů, kteří zemřeli vysílením, na následky podchlazení, nebo pádem do hlubokých roklí slovenských hor. Také nerovné boje s dobře vybavenými stíhacími proti partyzánskými oddíly hitlerovců si vyžádaly své objeti. Po dvaceti letech, tak mladí výsadkáři vzdali poctu svým předchůdcům. Příslušník 2. čspb, npor. Tomáš Sedláček ve své vzpomínce na tehdejší události říká:
“ Brigáda kryla ústup povstaleckých jednotek do posledních dnů na frontě. Zatímco se partizánské oddíly již delší dobu připravovaly na přezimování v horách, neměla brigáda na podobné přípravy čas. Šli jsme do hor bez materielního zajištění. Většinou v letních stejnokrojích a se zničenými botami. Neměli jsme zásoby jídla a chybělo nám střelivo. Hlad, zima a trestné výpravy hitlerovských jednotek, to byl náš nepřítel. Příslušníci brigády prokázali odolnost a vysokou morálku, překonali všechny překážky a v polovině února 1945 se probojovali na sovětskou stranu a spojili se s od východu postupujícími jednotkami “.

A ještě jedna vzpomínka,npor. Juraj Pivoluska ,velitel 2. roty 1. praporu 2. čspb :
“Stojím vysoko v slovenských horách. Je 28. októbra, slnečné jasné ráno. Hladím do zahmlených údolí, všade tam sú Nemci…,Je to teda koniec? Pýtam sa sám seba a v hlave mi vrie spleť ruoznych myšlienok. Predsa sme podliahli? Ale prečo? Či som sám na vlastné oči nevidel, ako odvážne bojovali ešte nedávno naši vojaci? Vari som nevidel, že v tomto boji šiel s nami prakticky všetok ľud, celý národ? Kde je chyba, kto sklamal?“
/ Oba uvedení velitelé byli později povýšeni do hodnosti generálů, avšak mezi tím prožili léta perzekucí, ústrků ale i věznění /.

Oslavy v Prostějově připadly na den 1. září. Delegaci nejvyšších vojenských představitelů státu, vedl opět ministr národní obrany gen. B. Lomský, v tom roce již podruhé.Paradoxně v ní byl zařazen jako předseda Svazu československých protifašistických bojovníků také armádní generál Ludvík Svoboda. Již „opět“ ve stejnokroji, dekoroval zástavy jednotlivých praporů výsadkové brigády čestnou stuhou SČSPB. V „ uznání zásluh o osvobození vlasti “, před tím po řadu let pracoval jako účetní v Jednotném zemědělském družstvu v Hroznatíně na Českomoravské vysočině. Potichu se tehdy říkalo, že jeho návrat je „ zásluhou “ sovětského maršála I. S. Koněva , který se při své předcházející návštěvě ČSR, po bývalém Ministru národní obrany sháněl.

Před tribunou plnou válečných veteránů prošli slavnostním pochodem mladí výsadkáři, aby krátce na to předvedli ukázky svého umění. Všechny zástavy útvarů brigády byly rovněž dekorovány pamětní medailí ke 20. výročí SNP. Při oslavách, které pokračovaly na Slovensku a kam se na letiště Sliač – Tri Duby přesunuli také prostějovští výsadkáři, došlo ke kuriózní události. Hlavní postavou oslav, byl tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu, Nikita Sergjejevič Chruščov , doprovázený svojí manželkou. Pro ně to byla, jak se později ukázalo poslední zahraniční cesta „ na rozloučenou .“ Krátce po návratu byl totiž N. S. Chruščov ze všech nejvyšších státních a stranických funkcí odvolán.

Na „ povstaleckém “ letišti byl pro účastníky připraven velký letecký den. V jeho třetí části seskočilo 240 příslušníků 71. výsadkového praporu ze 12 letounů IL - 14 T. Bezprostředně před nimi, také příslušníci Armádního sportovního družstva, které v té době mělo za sebou první rok své oficielní existence. Hosté sledovali dění ve vzduchu z tribuny, N.S.Chruščov a jeho choť s hlavami zastíněnými typickými slaměnými kloboučky. Trenér Dukly major Stanislav Blažej vše kontroloval v pozadí za tribunou. Pravověrnými výsadkáři přezdívaný „ zelený ďábel “, netušil nic o tom co si mezi sebou dohodli jeho svěřenci. Po výskoku z letounu AN - 2, měli proletět volným pádem dvacet vteřin. Rozhodli se však „ zahrát trochu na nervy “ účastníkům leteckého dne a nařízenou výdrž „ poněkud protáhnout “. Je třeba říci, že se to nedělá!!! A tak zatímco přihlížejícím rychle tuhla krev v žilách a oba oficielní hosté si svými slamáčky pomalu v úzkosti zakrývali tváře,“ zelený ďábel “ zfialověl. Pamětníci tvrdí, že parašutisté otevírali v takové výšce, že bylo možno rozeznat jejich tváře. Přes to, že všechno dobře dopadlo, kluci ač měli za sebou každý několik stovek seskoků, nesměli prý potom do konce sezóny trenérovi na oči.

Rok 1965 byl rokem dalšího 20. výročí a to ukončení II. světové války a vítězství nad fašismem. Příslušníci 65. a 71. výsadkového praporu a některé brigádní jednotky vytvořili celek reprezentující výsadkáře ve výběrové skladbě na III. celostátní spartakiádě v Praze. 65. výsadkový prapor rovněž reprezentoval výsadkáře na slavnostní vojenské přehlídce dne 9. května. Krátce po návratu byli výsadkáři jak od 22. vb, tak od 7. vp ZU, nasazeni po dobu více jak jednoho měsíce na jižním Slovensku. Došlo tam tehdy k obrovským zátopám způsobeným protržením ochranných hrází na řece Dunaj.Výsadkáři pomáhali obyvatelstvu zprvu zachraňovat holé životy a později odstraňovat největší škody vzniklé živelní pohromou.O úrovni jejich práce nejlépe svědčí to, že je „ domácí “ vůbec nechtěli po splnění hlavních úkolů pustit do mírových posádek.

Nezastavil se však ani běžný výcvik i když byl plněním uvedených mimořádných úkolů značně narušen.Vypadla pouze velká cvičení spojená se seskoky do terénu. Nicméně někteří vybraní vojáci z povolání absolvovali kurz ručního otevírání padáků. Zejména mladí důstojníci, kteří k brigádě nastoupili na počátku šedesátých let uvítali tuto příležitost především jako možnost získat první zkušenosti z nové a doposud neznámé činnosti. Vzhledem k úkolům, které byly plněny u brigády v předcházejících letech, se kurz konal po delší době ve větším měřítku. Výsadkářům se tak otevírala nová dimenze činnosti, která umožňovala zlepšit nejen jejich schopnosti tělesné, ale především psychické.

Přes to, že od té doby uplynulo již dlouhých čtyřicet čtyři let, vzpomínky na první seskoky, při kterých sám otevíráte padák, jsou nezapomenutelné. Musím říci, že v té době byly zcela jiné podmínky a především pramalé zkušenosti z prováděním seskoků tohoto typu. Neexistovala metodika. Jako příprava sloužilo skákání z výšky tří, čtyř metrů do pružné plachty, nebo na trampolínu. Veškeré úsilí bylo soustředěno na udržení stabilní prsní polohy a stanovené délky výdrže volného pádu. A tak jsme od poloviny června do poloviny července „ hoblovali nebe “. Šestnáct provedených seskoků nám umožnilo dosáhnout základních zkušeností a splnit základní podmínky ke zvýšení výsadkářské třídnosti - Instruktor. Řada z frekventantů kurzu se ujistila v tom, že se dají udělat i dvě, tři salta dozadu za 5 vteřin a podobné neopakovatelné „ kaskadérské kousky “, zpravidla nechtěné. Sledovat co se kolem vás děje pak znamená, že většinou rozeznáváte pouze barvy. A tak se většinou střídají ty hlavní, zelená a modrá a vy se snažíte zkrotit nervozitu odpočítáváním vteřin po které trvá stanovená délka volného pádu. Touto zkušeností ostatně procházejí výsadkáři i v současné době. Jen jejich průprava před provedeným seskokem je podstatně dokonalejší také pro první zkušenosti, kterými museli projít před lety jejich předchůdci.