FORUM.CSLA.CZ

BYL A ZŮSTAL JSEM VÝSADKÁŘEM - ČÁST 3.
Jak jsem nastoupil.

Jak se den nástupu blížil, začal jsem řešit problém, jak se ve stanovené době do Prostějova dostat. Zkoumáním jízdních řádů a dotazy na ČSD mi bylo jasné, že do stanovených 15.00 hod. nebo raději do poledne se tam nedostanu. Nakonec jsem to tedy vyřešil po svém a to tak, že jsem prostě vyjel ze svého bydliště o den dříve, Ve středu 30. září jsem se dostal dopoledne do Prahy, zjistil jsem si spojení na Olomouc a z Olomouce na Prostějov. Prošel jsem se po Praze, užil si několik těch posledních hodin „ civilu „ a odpoledne jsem nasedl do vlaku a vyrazil. Počítal jsem s tím, že pojedu do Olomouce, tam nějak na nádraží přečkám noc a ráno vyrazím opět vlakem do Prostějova. Po příjezdu do Olomouce jsem však usoudil, že je jedno kde noc přečkám a proto jsem pokračoval lokálkou do Prostějova. Tam jsem dorazil nějak po 22.00 hodině. Vystoupil jsem z vlaku, pokud si pamatuji, žádný voják zde nevystupoval a než jsem se rozkoukal, cestující co přijeli vlakem spolu se mnou se někam rozprchli a já jsem na nástupišti zůstal stát sám. Nebylo ještě tolik hodin, bylo poměrně teplo a tak jsem si řekl, že se půjdu podívat po městě, které jsem ovšem vůbec neznal. Ulice byly liduprázdné. Pár kroků od nádraží jsem dohonil dvojici vojáků základní služby. Byli to svobodníci. Pozdravil jsem je a zeptal se, kde bych našel VÚ 1855. Zeptali se proč to chci vědět – byli ostražití. Vysvětlil jsem jim že jsem povolanec, chtěli vidět i povolávací rozkaz a když si jej prohlédli, docela kamarádsky mne vyzvali abych šel s nimi, že jsou od téhož útvaru a i když mají vycházku „ přes večerku „ stejně se vrací na útvar. Zprvu se mi nechtělo, ale řekli že mne dozorčí útvaru někam uloží, proč že mám trávit noc někde na nádraží.

Šel jsem tedy s nimi. Bylo to kousek od nádraží, když jsem za vysokou zděnou stěnou uviděl konstrukci výsadkového trenažéru a vzápětí jsem uviděl i vojáka, který měl službu u vchodu do kasáren. Oba vojáci službě řekli kdo jsem, já se pochlubil povolávacím rozkazem, zavedli mne na strážnici a po chvíli přišel starší důstojník, opět mne prověřil, vyslechl si mou anabázi a pak se představil. To jméno si pamatuji dodnes, byl to kpt. Tejral, jak jsem se později dozvěděl, byl evidenčním důstojníkem útvaru a ten den sloužil jako tzv. „ dévéťák „ tedy dozorčí útvaru. Pak se vše seběhlo velmi rychle. Někam zavolal, nechal vzbudit kuchaře, ten mne odvedl do kuchyně, dostal jsem sice studený, ale velmi sladký čaj, chléb s paštikou a sušenky, které jsem si pak oblíbil a které v té době stály 1,10,- Kčs. To byla tehdejší měna. Sušenky se jmenovaly PETIT BEURE a později jsem si je kupoval i v civilu.

Po této pozdní večeři jsem byl odveden do kasárenské budovy, kde mne ve II. patře ve světnici uložili na kavalec. Komu lůžko patřilo si již nepamatuji, ale na každém již byla tabulka se jménem. Vysvlékl jsem se, zalehl a po celodenním trmácení jsem usnul jako nemluvně. Kasárna byla téměř prázdná, jak jsem pak později v noci či brzy ráno poznal, útvar se právě vrátil z nějakého cvičení. Částečně mne probudil neurčitý hluk, šum a hlasy jakoby z velké dálky. To se vrátivší se vojáci chodili dívat na prvního nováčka, kterým se tady častěji než „ bažanti „ z nějakého, pro mne neznámého důvodu říkalo „ bubni “.

Ráno mne pak natvrdo probudilo hlasité pískání na píšťalku a řev dozorčího roty, že prý to je „ b u d í č e k „. Byl jsem zvyklý brzy vstávat z civilu, tak žádný problém. Dost dobře jsem nevěděl co mám dělat a tak jsem se ustrojil a stal se vykuleným pozorovatelem počátku vojenského dne, který se pro mne hned druhý den stal také skutečností. Vše se konalo v poklusu, vojáci bez nějakého pokřiku či vřavy v kalhotách a jen do „ půl „ těla sbíhali po schodech na nádvoří, zde po družstvech nastupovali a poklusem obíhali celý areál útvaru – samozřejmě jen uvnitř. Rozcvička trvala snad půl hodiny a krom běhu sestávala i z gymnastických prvků, posilovacích cviků jako jsou kliky, kachní pochod, žabáci a nebo se cvičily tak zvané soubory ranního cvičení I. a II. což byla taková malá spartakiáda. Pamatuji, že tyto soubory jsme později cvičili velmi neradi – ani nevím proč, nebylo to těžké a nebo snad právě proto ?



František Hejl