FORUM.CSLA.CZ

BYL A ZŮSTAL JSEM VÝSADKÁŘEM - ČÁST 5.
Vojenský život den za dnem

Celý výcvikový den byl naplánován do detailu, hodinu po hodině, nic se nepodnikalo živelně , vše bylo organizované, pro nás nové a právě proto zajímavé a zábavné. Zde na tomto místě musím zdůraznit, že to nebyla zdaleka žádná idylka jak by to možná z mého vyprávění mohlo vypadat. V průběhu dne nebyl čas ani vykouřit celou cigaretu. Bylo sice někdy zaveleno : „ Volno, kouřit dovoleno „, ale za pár okamžiků přišel povel „ Dokouřit “ a další povel třeba k nástupu apod. Vše se konalo na povel. Po skončení výcvikového dne jsme toho měli všichni tak akorát. I když jsem si na nový život v uniformě brzy zvykl a přizpůsobil se mu, našel si nové kamarády, problémy jsem měl také a ne já sám.

Já osobně jsem měl od počátku takové dva problémy. Jednak jsem byl poměrně tělesně slabý, vážil jsem 60 kg a i když jsem byl z civilu zvyklý hodně chodit i celý pracovní den jsem byl na nohou , přesto chození v kanadách, běhání do schodů do druhého patra na rotu mnohokrát za den a činnost při výcviku a zaměstnání způsobovalo, že večer jsem byl jak se říká „ grogy „. Navíc, nebyl jsem na tom dobře s gymnastikou. Neudělal jsem například v kanadách a maskáčích „ výmyk „ na hrazdě. To byl velký nedostatek. Ve svém volnu a pod dozorem buď velitele družstva a nebo někoho z kamarádů který ten výmyk zvládal, jsem na hrazdě dobrovolně visel téměř každý den. Asi za 10 dnů jsem pak tento cvik zvládal i několikrát bezprostředně za sebou. Druhý problém byl s mojí ospalostí. Byl jsem navyklý chodit brzy spát. Moji rodiče málo který den šli spát později než ve 20.00 hod. A já jsem po práci venku na stavbách šel spát ještě dříve. Proto od večeře, po rajonech jsem byl ospalý až hrůza, a čekal jsem až se bude moci přijít na světnici a po večerní kontrole smět zalehnout.

Podotýkám, že na světnici jsme mohli přijít asi ve 21.30 hod., večerka obvykle byla ve 22.00 hod. Na světnici nás spaly dvě čety, myslím že nás bylo kolem čtyřiceti. Na spaní jsme již měli pyžama, někteří „ mazáci „ měli v té době ještě noční košile. Spalo se na palandách, kde byly slámou nacpané matrace tzv.“ štrožoky „ - slamníky. Byly každý rok docpávané čerstvou slámou. Jejich váha byla značná, když jsem později tento slamník stěhoval do BVŠ – což byla ve zkratce „ brigádní výsadková škola „, tedy v podstatě poddůstojnická škola v kasárnách na letišti v Prostějově, s bídou jsem jej unesl.

K těm slamníkům. Tradovalo se, že jejich obsahem není pouze sláma, ale jak víme voják byl vždy tvor shánčlivý a proto do slamníku mnohdy schovával jak ostré náboje, dělobuchy, světlice, ale i ruční granát a slyšel jsem že se ve slamníku našla i kompletní střela do tarasnice, a ta nebyla nijak malá. Kolik na tom bylo pravdy je těžké říci, ale světlice a munici jsem ve slamnících viděl na vlastní oči.

Spacáky jsme ještě neměli, na spaní se používaly dvě vojenské přikrývky a dvě prostěradla. Na jednom se spalo jako na klasickém lůžku a to druhé nahrazovalo povlečení přikrývek - ty totiž „ kousaly „ . Ráno se palandy speciálním způsobem ustlaly na tzv. ruličky a vše muselo být naprosto bez záhybu a muselo to „ zařezávat „ jako podle šňůry. Používala se na to jakási žehlička zhotovená z ohoblovaného prkna. Ustlání lůžek na světnicích se každý den hodnotilo.

V té době, na kterou zde vzpomínám byly v armádě ještě všechny soboty v týdnu pracovní. Do oběda probíhal normálně výcvik a odpoledne se prováděl velký úklid a po něm následovala zpočátku velmi obávaná „ sobotní prohlídka „. Myslím, že v pozdějších létech se tomu říkalo „ hospodářský den „. To se velmi důkladně začalo s úklidem rajonů roty, pak se důkladně vyčistily zbraně, výstroj, následoval úklid skříněk a osobních věcí v nich a teprve po kontrole každého vojáka a jeho věcí, pokud měl vše v pořádku bylo osobní volno.

Kontrolu prováděli velitelé družstev pod dohledem velitelů čety, často jsem byl svědkem toho, že někteří vojáci musili třeba znovu opakovat úklid skříňky, nikdy jsem však neviděl a ani nezažil, že by jim někdo věci ze skříněk vyhazoval na podlahu či jinak jim dával najevo svou nespokojenost.



František Hejl