od Arm Gen VACEK » 17 lis 2014, 13:04
Setkal jsem se s vojáky u nás i v SSSR, kteří byli asi hrdiny. Nikdy se však sami za hrdiny nepovažovali a o jejich činech jsme se dovídali od druhých a také z vyznamenání a řádů, které měli na svých stejnokrojích.Když 2.světová válka skončila, nebylo mi ještě ani deset let, takže to nebyli ani moji vrstevníci. První seznámení s takovými vojáky jsem prožíval až na vojenském gymnáziu.Uvedl bych alespoň mjr Balandu, který jako rotný v Čsl. a.s. v SSSR při boji o jednu kótu na Dukle vedl zbytek praporu a sám zničil německé kulometné hnízdo, které způsobovalo velké ztráty na životech, polní lopatkou, protože náboje mu došly. Škpt. Nešpor, který bojoval u Tobruku, náčelník VVU-OJ gen. Bedřich, který jako vel. dělostřeleckého oddílu na svoji pozorovatelnu dal rozkat k palbě, když k pozorovatelně se probojovali Němci, náčelník TU-KG, který jako vel. tankové roty zničil přesunující se německý děl. oddíl bezprostředním nájezdem na jeho kolonu. Na VA-GŠ OS SSSR potom naši učitelé- generálové, dvojnásobní hrdinové SSSR- totéž, pouze při našich dotazech odpověděli stručně a bez jakékoliv snahy označovat se za hrdiny.Velmi na mně zapůsobil gen. Asmolov, který převzal velení v kritické situaci SNP, kdy se prováděl dosti neorganizovaný odchod do hor. Všichni tihle hrdinové své činy přisuzovali spíše kolektivu, ve kterém se činy odehrávaly. Nikdo nehovořil o nějaké vysoké kázni, či vycvičenosti, spíše naznačovali, že se nic jiného dít nemohlo, když šlo o životy.