21. srpen 1968 v odtajněných dokumentech z Johnsonovy knihovny
Když listujeme těmito dokumenty, překvapí nás nejdříve, že Spojené státy vůbec nepředvídaly akci vojsk zemí Varšavské smlouvy. Walt Rostow, prezidentův osobní asistent pro mezinárodní vztahy, ještě 24. července na setkání prezidenta Johnsona s jeho poradci pro zahraniční politiku tvrdil, že Sovětský svaz nezasáhne vojensky proti Pražskému jaru, a doporučil nepřiznat prozatím Československu doložku nejvyšších výhod, aby snad nevzniklo podezření, že USA chtějí zasahovat do vnitřních záležitostí země komunistického bloku. Na schůzi týchž poradců dne 30. července 1968 státní tajemník Dean Rusk citoval svého zástupce Charlese Bohlena, podle jehož názoru pravděpodobnost, že SSSR nezasáhne, je 51 ku 49. Podle Ruska samotného pak tato pravděpodobnost byla ještě vyšší - 60 ku 40 - a podle šéfa CIA Richarda Helmse dokonce 75 ku 25. Na pochybující poznámku ministra obrany, který zmínil tvrdost sovětských požadavků vůči československému vedení, odpověděl pak Dean Rusk, že "se jedná o citové otázky", což byl také názor Charlese Bohlena. 20. srpna, den před invazí, během obvyklého Tuesday luncheon (Úterní oběd - pozn. red.) prezidenta s poradci pro zahraniční politiku a bezpečnost, se o hrozícím zásahu Sovětského svazu proti Československu nezmínil nikdo. Americká exekutiva dostávala nicméně dost informací o blížícím se ozbrojeném zásahu SSSR. Můžeme zmínit například kabelogram CIA z 26. července, v němž se popisují "přípravy k vojenskému zásahu v Československu" a přesuny vojsk zemí Varšavské smlouvy, zejména sovětských, "směrem k polsko-československé hranici". V tomto dokumentu CIA předpovídala mylně jen načasování operace - k zásahu Sovětského svazu by mělo dojít v září, s nejvyšší pravděpodobností po mimořádném sjezdu KSČ.
O možnosti invaze se mluví i v mnoha dalších dokumentech. Proč je Johnsonova vláda nebrala vážně? Z materiálů, které máme k dispozici, plyne, že představitelé Johnsonova kabinetu uvažovali o možné invazi především z politického hlediska. Státní tajemník Dean Rusk řekl například na schůzi vlády 22. srpna, že důvodem, proč nepovažoval takový zásah za pravděpodobný, byla politická cena, kterou za ni Sovětský svaz platil. Politické hledisko vysvětluje také chování Spojených států po invazi. Nejzávažnější hrozbou pro národní zájmy USA byla tehdy válka ve Vietnamu a situace na Blízkém východě, zatímco nejdůležitější nadějí byla připravovaná jednání o oboustranném omezení strategických zbraní (SALT) a s ní úzce spjatá Smlouva o nerozšiřování jaderných zbraní. Nemůžeme se proto divit, že na zmíněné schůzi kabinetu 22. srpna prezident zdůraznil, že "mezi USA a Československem neexistují žádné vzájemné závazky, a proto by jakákoli forma vměšování nebyla v zájmu ani jedné ze stran". Dodal, že vztahy mezi USA a SSSR jsou v "přechodné fázi" a že Spojené státy jsou ochotny podniknout kdykoli jakékoli kroky "v zájmu míru". Postoj USA k světové politické situaci vyložil státní tajemník Rusk na briefingu prezidenta a lídrů Sněmovny 9. září. Za nejdůležitější podmínku pro dosažení svých prioritních cílů Spojené Státy považovaly "všeobecnou atmosféru klidu a uvolnění". Rusk prohlásil, že dostal od Sovětského svazu ujištění o tom, že nehrozí eventuální zásahy vůči Rumunsku či Berlínu (to bylo nejdůležitější), a že by proto "situace v Československu neměla zablokovat jednání" o omezení jaderných zbraní a další jednaní o důležitých otázkách, jako byla válka ve Vietnamu, situace na Blízkém Východě a oběma stranami již podepsaná smlouva o nerozšiřování jaderních zbraní, která čekala na schválení Senátem USA.
Nejnaléhavějším problémem byla určitě válka ve Vietnamu. V Paříži právě probíhalo vyjednávání mezi USA a Vietnamskou demokratickou republikou o příměří a následném politickém uspořádání Vietnamu. Státní tajemník pro obranu považoval za velmi zneklidňující skutečnost, že ve Vietnamu přibývá nepřátelských aktivit a že se předvídá ofenzíva velkého rozsahu, což by mohlo mít negativní dopad na mírová jednání, která už tak stagnovala. Rusk ve své zprávě pro lídry Sněmovny podtrhl, že americké návrhy nebyly v současnosti vietnamskými vyjednavači přijaty a jednání jsou proto na mrtvém bodě. V této nepříznivé situaci se Johnsonova vláda obrátila přirozeně na hlavního spojence Vietnamu, na Sovětský svaz, který skutečně nabídl - jak výslovně uvádí prezident Johnson na schůzi kabinetu 22. srpna - že bude intervenovat u Vietnamské demokratické republiky. SSSR požádal o zastavení bombardování na 37 dní, aby tak Vietnam měl hmatatelný důkaz o jeho váze v procesu vyjednávání. Ve své zprávě z 11. listopadu pro budoucího prezidenta Nixona prezident Johnson ( v USA se v podzimních volbách zvolený prezident ujímá úřadu až v lednu následujícího roku - pozn. red.) prohlásil, že "váha SSSR přinesla konkrétní výsledky v říjnu, kdy Hanoj konečně vyslovila souhlas s účastí představitelů vlády Jižního Vietnamu na mírových jednáních". Severní Vietnam přijal později i další dvě podmínky kladené Spojenými státy - respektování demilitarizované zóny na 19. rovnoběžce a zastavení útoků na města jižního Vietnamu. V rámci tohoto uvolnění severní Vietnam požadoval zastavení bombardování svého území, k němuž se USA zavázaly 1. listopadu.
Zdroj:
www.sds.cz